Cestopis Vnější Hebridy 7. - 18. 7. 2016
Počasí Vnějších Hebrid je nevyzpytatelné. Při ranním pohledu z okna pozorujeme rychle plující mraky. Dobře víme, že za hodinu nebo za půl hodiny může být už situace na obloze úplně jiná. A tak s nadějí na lepší počasí balíme batůžky na celodenní výlet a vyrážíme do podmračené přírody severního Harrisu.
Dnešní den máme v plánu výšlap na nejvyšší vrcholek Vnějších Hebrid – An Cliseam, 799 m. Parkujeme v úžině mezi kopci a vyrážíme po neznačené, podmáčené cestičce okolo potoka Abhainn Scaladail vzhůru k jezeru Loch Mhisteam.
I přesto, že ještě neprší, cestička je pokryta notnou vrstvou bahna a vodních tůní. Co chvíli se boříme do bahna a já skepticky pozoruji vrstvu mraků, která se nechce hnout z okolních hor. Začíná mrholit. Cestička se ztrácí mezi typickým skotským vřesovištěm. Blahořečíme návleky a nepromokavé boty.
Počasí se nelepší. Spíše naopak. Po dvou hodinách střídající se naděje se zoufalstvím konečně otáčíme zpět k autu. Mraky se posouvají o mnoho metrů níž a vítr nám teď vane déšť přímo do tváře. Po třech hodinách přichází vysvobození. Jsme u auta. Nasedáme napůl promočení a s novou nadějí vyrážíme mimo hory, kde se déšť drží nejvíce.
Ostrovy Severní Harris a Lewis jsou mezi sebou propojeny pevninou. Bez cedule vítající návštěvníky na Lewisu byste ani nepoznali, že jste se ocitli o ostrov severněji. Vyrážíme po hlavní cestě na sever, a poté odbočujeme na západ k městečku Uig, které je proslaveno překrásnými rozlehlými bílými plážemi. Počasí se konečně začíná zlepšovat. Co chvíli sice spadne nějaká ta kapka, ale to není na Vnějších Hebridách nic neobvyklého.
Na pláži jsme téměř sami. Doprovod nám dělá jen několik málo turistů, kteří na tento liduprázdný cíp v rámci svého putování také „zabloudili“. Obědváme pozdní oběd, po kterém následuje procházka po mnohakilometrové pláži. „Jsme tak trochu nezmaři,“ pomyslím si, když se rozhodneme vyrazit na západní ostrov Great Bernera.
Ještě hold nemáme dost, a tak nasedáme do auta a po několikaminutové jízdě přejíždíme přes úzký bílý most, jehož vybudování v roce 1953 vysvobodilo 400 obyvatelů ostrova Bernery z předchozí absolutní izolace. Projíždíme zemědělskou krajinou. Ovce, krávy, louky a pole s hospodářstvími střídají nehostinná vřesoviště a rašeliniště. I tady se rašelina využívá jako levné a výhřevné palivo. Odkryté lány černé nasekané a okapané rašeliny čekají na naložení.
Přijíždíme do městečka Breacleit- kulturního centra ostrova, kde hned u školy parkujeme auto. Vítají nás drobounké kapičky deště. S odhodláním prozkoumat zdejší pobřeží vyrážíme na poslední z dnešních túr. Drobounké kapičky se ale po chvíli mění ve vytrvalý déšť, ve kterém testujeme naše nepromokavé - promokavé oblečení. Po hodinové túře vzdáváme a z městečka Tobson jdeme zpět do Breacleit. Prší jako z konve. Jedinou záchranou je auto, ke kterému téměř běžíme.
Ostrov Bernera je pozoruhodné místo nejen pro milovníky přírody, pobřežní fauny a flory. Také archeologové a nadšenci pro historii si zde najdou svá kultovní místa. Tím nejpozoruhodnějším je sever ostrova, kde se nachází zrekonstruovaný dům z doby železné. Krytá soutěska mezi dvěma kopci s kamenným domem, bílou pláží a výhledem na ostrov Small Bernera vás vrátí v čase do doby dávno minulé. Návštěva skromného interiéru kamenné stavby s rašelinovou střechou vás vyjde na 3 libry.
Vyrazili jsme zpět do hostelu. Pro dnešní den toho bylo tak akorát. Za celou cestu se déšť ani na chvíli neutišil. S nadějí, že předpověď na Vnějších Hebridách nelze brát definitivně, jsme ulehly k nočnímu odpočinku.