Cestopis Vnější Hebridy 7. – 18. 7. 2016
Horizontální déšť na Vnějších Hebridách
Náš poslední den strávený na Vnějších Hebridách nás velmi rychle vrátil zpět do reality zdejších dní. Prší. Jenže není déšť jako déšť. Ten místní je spojen s velmi silným větrem. Prší v horizontálním směru a mraky jsou tak nízko, že se téměř dotýkají hladiny moře. Jak se o takovém počasí říká: „Psa by nevyhnal.“
Po předchozích akčních dnech si tedy dáváme oddych. Nelu budím „až“ okolo deváté. Není kam spěchat. Po pohodové snídani se vydáváme do návštěvnického centra a muzea na ostrově Severním Uist. Prší tak, že jen během několikasekundového sprintu od auta k budově muzea jsme úplně promočené. Ještě štěstí, že máme možnost jít do muzea, jehož malé výstavní sály ukrývají prehistorické předměty, popis zdejšího života a vývoje krajiny. V dalším samostatném sále sledujeme promítaný tak trochu art film o ostrově St. Kilda, na kterém v téměř absolutní izolaci ještě donedávna žily rodiny s dětmi.
Počasí se ani po několika hodinách nelepší. „Takhle jsme tu měli celé minulé léto,“ oznamuje mi paní na recepci muzea a já se při té představě zachvěji. Vyrážíme do deštěm bičovaného ostrova. Další zastávkou je návštěvnické centrum na ostrově Berneray, kde se dovídáme o historii a životě obyvatel tohoto malého ostrova. Po ani ne hodinové návštěvě nasedáme opět do auta a odjíždíme zpět na hostel.
Dáváme si čaj a dortík (další, který jsme upekly J ) a když se po hodině počasí začíná vylepšovat, rozhodujeme se vyrazit ještě na poslední výlet okolo ostrova. Berneray je známé pro své mnohakilometrové široké bílé pláže, které po většinu roku zejí prázdnotou. Díky neustálému větru se jedná o ráj kiterů. Procházíme se po pláži. Odolávat silnému větru není jednoduché. „Alespoň, že neprší,“ pomyslím si, ale při pohledu na okolní černá mračna, která se k nám ženou od Atlantiku mi je úzko. Po necelé dvouhodinové procházce se rozhodujeme k návratu do hostelu. Balíme věci a připravujeme se na zítřejší ranní přesun zpět do civilizace na pevninu.
Návrat zpět, aneb kam ti turisté tak spěchají?!
Budík mi zvoní v 5:30. Po čtvrthodině rychlého dobalování nasedáme do auta a odjíždíme k přístavu, ze kterého nám v 7:15 jede velký trajekt na ostrov Skye. Venku stále ještě poprchává, a protože mě čeká dlouhá mnohasetkilometrová cesta do Edinburghu, usínám v pohodlném křesle. Po dvouhodinovém příjemném spánku se probouzím v přístavu ve městečku Uig na ostrově Skye. Stále ještě poprchává a zdejší hory jsou zahaleny v mracích.
Přejíždíme most na pevninu a loučíme se s posledním ostrovem našeho výletu. Naší další zastávkou je jedno z nejfotografovanějších míst ve Skotsku- hrad Eilean Donan. Přijíždíme do opravdu velmi turistické oblasti. Před námi se objevuje obrázek jako z Marsu: Pobíhající lidi, přeplněné parkoviště a neustálé cvakání fotoaparátů. „Kam všichni běží,“ nechápeme stále ještě v zajetí ostrovního hebridského pomalého tempa. Cestou do skotské metropole zastavujeme na několika dalších významných místech. Vyhlídka na skotskou vysočinu, slavný pomník Commando Memorial, další vyhlídka na Ben Nevis, Well of Seven Heads a vodopády Pattack Falls, u kterých si dáváme i pauzu na oběd.
Před námi je cesta po dálnici do Edinburghu. Zastavujeme až u mostu Forth Bridge, posledního přidaného místa ve Skotsku do databáze UNESCO. V Edinburghu si pak nenecháváme ujít ani Královskou loď Royal Yacht Britannia, ale po návštěvě hebridských přírodních krás nám zdejší památky připadají obyčejné, ničím významné, a tak se jdeme raději ubytovat do hostelu. Zde potkáváme Čechy a konečně si trochu začínáme zvykat na přelidněné a přeplněné město.