Základní škola a výlet do Sedmihorek
Nikdy jsem nepatřila mezi třídní rebely. Ať tak nebo tak, poslední rok na základce jsme měli, jak se říká, „menší neshody s naším třídním“. Důvod, proč s námi už nechtěl v deváté třídě vyrazit na školu v přírodě, si nepamatuji. Každopádně to byl právě výlet do Českého Ráje, který se stal mou první organizační zkušeností.
Kromě něco málo přes dvacet spolužáků s námi na cestu vlakem do kempu v Sedmihorkách nakonec vyrazil i náš třídní. V porovnání s dalšími výlety se jednalo o triviální akci. Vše bylo dané a Český ráj z předchozích let prochozený křížem krážem. Zařídila jsem rezervaci ubytování v kempu, spoj z Prahy do Sedmihorek a zpět, a pak vymyslela každodenní výlety po okolí. Jednoduché jako facka.
Vodáky a výlety po horách
Organizování dalších výletů na sebe nenechalo dlouho čekat. Během mých gymnaziálních let jsem měla nejspíš velké štěstí. Naše třída byla z hlediska mezilidských vztahů opravdu výjimečná. Čas jsme spolu nechtěli trávit jen ve školních lavicích, a tak jsme začali vymýšlet společné výlety během léta a volných dní.
Výlety po horách a letní filmové školy střídaly každoroční vodácké výpravy, které jsem měla v režii výhradně já. Na první „vodák“, kdy nám ještě nebylo ani osmnáct, se přihlásilo něco okolo deseti spolužáků. Krásné počasí, pohodová parta a bezproblémový výlet byly nejlepší reklamou pro další rok. Čím víc lidí o akci vědělo, tím víc lidí se mi na vodu začalo nahlašovat.
Jenže jak to tak bývá, většina z nahlášených si svou účast na poslední chvíli rozmyslela, případně dala na předpověď počasí a rozhodla se změnit názor. Každý rok jsem proto končila výlet v hlubokém přesvědčení, že letos je to už naposledy. Jenže pak přišlo další jaro, kdy se mě lidi začali automaticky ptát na termín vodáku. No a v létě se už zase jelo. Nemohla jsem si pomoci. Organizování ať už srazů nebo celých výletů mě neskutečně bavilo.
Naše výlety skončily mým odchodem na studia do Brna. Najednou už nebyl čas. Místo volných víkendů přišly víkendy plné rýsování a navrhování zahrad a veřejných prostorů. Volný čas jsem měla jen během prázdnin, které jsem čím dál častěji začala využívat k soukromým zahraničním cestám.
Výlet do Krkonoš po jedenácti letech
Pak přišla nabídka od mého spolužáka: „Kláro, je to přesně jedenáct let, co jsme byli na výletě v Krkonoších. Nedáme repete?“ psal mi e-mail a mně bylo jasné, že si hozenou rukavici nenechám ujít. Začali jsme společně organizovat výlet. Tři čtvrtě roku dopředu jsme zvolili termín, udělali celý plán, napsali zvací a informační dopis a začali obesílat bývalé spolužáky.
K našemu překvapení se nám začaly vracet e-maily od našich bývalých spolužáků plné očekávání a nadšení z budoucího dobrodružství. Zvolili jsme fixní nevratnou zálohu, zamluvili ubytování a těšili se na výlet, na kterém jsem si společně s ostatním potvrdila, že průvodcování a organizování je mou vášní, kterou je třeba rozvíjet.
Za další měsíc jsem dala výpověď v práci, která ve mně ubíjela kreativitu a myšlení. Rozdělila všechny své věci do dvou skupin. První skupinu nastrkala do pěti krabic a uložila ke „spánku“ ve sklepě. Druhou skupinu zabalila do dvou batohů a vyrazila na autobus do Skotska.