Trasa Hvanngil – Landmannalaugar
Mraky se posunuly tak nízko, že už zakrývají i nejbližší kopce. Co chvíli začne mrholit. Vstáváme trochu neradi do podmračeného rána. Balíme stan a pokračujeme naše putování přes osadu Hvanngil a dál až k údajně jednomu z nejkrásnějších míst na trase, jezeru a stejnojmennému kempu Álftavatn. Počasí se začíná trochu vylepšovat. I tak je ale většina krajiny zahalena v mracích. U Álftavatn se ptáme na nejnovější předpověď počasí a zjišťujeme podmínky na treku. „V následujících několika kilometrech bude vaše trasa z 60% pod sněhem a s počasím je to na Islandu všelijak. Člověk nikdy neví, co nakonec přijde,“ informuje nás správce zdejší osady.
Duhové hory
Děkujeme za rady a pokračujeme dál. Překračujeme poslední nepříjemnou studenou řeku, která je ovšem v porovnání s dosavadními brody zábavnou zkušeností. Procházíme přes zelené údolí, které brzy střídá ostrý výšlap k hoře Simonarsker. Konečně jsme na první hraně, odkud se nám naskýtá snad nejlepší výhled celého dosavadního treku. Okolo nás jsou duhové hory. Od mírně zvlněných kopečků hnědé, okrové, žluté, oranžové, fialové a snad i růžové barvy nemůžeme odlepit zrak. Mraky se začínají zvedat vzhůru a výhledy se začínají projasňovat. Bližší hory jsou pořád ještě z části zasypány sněhem a překryty vrstvou mnohametrového nikdy netajícího ledu. Okolo nás jsou sirné vývěry. Komíny páry se valí přes vyšlapanou cestičku. Nádhera. Děláme fotku za fotkou, a co chvíli zastavujeme. Zdejší pohledy jsou nezapomenutelné a opravdu fascinující.
Dostáváme se na zasněženou pláň. V dáli na horizontu vidíme chatu a kemp Höskuldsskáli, naše dnešní nocoviště. Překračujeme pomyslnou hranici Národního parku, ve kterém platí zákaz volného kempování, a pokračujeme směrem vzhůru k chatě. Dostáváme se na obsidiánové pole. Všude okolo nás jsou obrovské kusy tohoto ostrého černého vulkanického skla.
U chaty se zdržuje velký shluk turistů. Ptáme se místních na cestu do zdejší údajně krásné ledovcové jeskyně. „Ledová jeskyně? Ta je zavalená. Stěny a strop zkolabovaly a zavalily celý tunel. Z jeskyně nic nezbylo. Teď tam nic neuvidíte,“ odpovídá nám na dotazy zdejší správce. Přemýšlíme, zda tedy zůstat dle původního plánu u chaty a zbytek treku dokončit druhý den, nebo se vypravit na cestu a posledních osm kilometrů dokončit ještě dnes. Druhá varianta vyhrála, a tak opět nahazujeme batohy a brodíme se skrz sněžné pole. Jedinými ukazateli jsou v místní mlze obrysy kamenných pyramid.
Jdeme mírně z kopce a tak nám ani pochod skrz nepříjemný brodiví sníh nevadí. Je odpoledne. Na cestě potkáváme jen minimum pozdních turistů. Dostáváme se opět do seizmicky aktivní oblasti. Okolo nás jsou komíny vodních par a vzduchem se nese typická sirná vůně. Přicházíme k bublajícímu vodnímu vývěru. Modro-mléčná voda vře. „Tady se rozhodně koupat nebudeme,“ pomyslíme si a pokračujeme v cestě dál.
Duhové hory jsou nyní všude okolo nás. Nádhera. Mraky se rozplývají a zdejší krajinu máme tak jako na dlani. První pohled na oblast okolo Lanmannalaugar nás dostává do kolen. Po vší té kráse, kterou jsme během posledních třech prošli, jsme se dostali do úplně nadpozemské krajiny. Duhové hory, šedivá a černá lávová pole, údolí s větvící se modro-mléčnou ledovcovou řekou, zelená travička, sněhová pole a do toho modré nebe. Svítí slunce. Vzdycháme a neustále se zastavujeme.
Krajina okolo Lanmannalaugar je dle mého názoru jedním z nejkrásnějších míst, které jsem kdy navštívila. Jestli máte na návštěvu Islandu jen několik dní, doporučuji se sem dopravit alespoň z Reykjavíku autobusem. Pravidelné linky jezdí několikrát denně! Utracených peněz rozhodně nebudete litovat.