Do Barcelos a první zdravotní nesnáze
Budík nám zazvonil v 6:00. Vstáváme do tmy. Snídani, zabalit věci a můžeme vyrazit. Opouštíme ztichlou spící ubytovnu a noříme se do podzimní španělské noci. Noční odpočinek mým nohám nepřidal, a tak vesměs od prvního kroku chodím po špičkách. Dnes máme v plánu 27 kilometrů do krásného městečka Barcelos. „Jak tohle přežiji,“ myslím si s bolestmi při každém kroku.
Dnes se naše cesta odpojuje od přímořské varianty a my se dostáváme na téměř neznačený úsek. Opět jsem ráda za GPS a mapu. Za Vila do Conde začíná svítat. Potkáváme starou Španělku, která nás německy prosí o modlitbu u hrobu v Santiagu. S příslibem modlitby se loučíme a pokračujeme okolo starého římského viaduktu dál.
Před městečkem Sao Pedro de Rates se napojujeme na hlavní cestu do Santiaga a potkáváme první dnešní poutníky. Pořád kulhám. Naštěstí nepotřebujeme do Santiaga běžet. Po prvních deseti kilometrech je mi jasné, že se něco musí změnit, jinak do Santiaga nikdy nedojdu. Konečně vidíme první otevřenou lékárnu. Na peníze nehledím a kupuji si nějaké polštářky pod prsty, které mi mají pomoci rozložit váhu. I přes prvotní skepsi vložky fungují! Jako když mávnete kouzelným proutkem, veškerá bolest je pryč. S vděčností poděkuji a pokračujeme dál.
A další zdravotní problémy
Chvíli po tom, co jsem se zbavila svých bolestí vidím Nicole, kterak kulhajíc dosedá na zábradlí malého kamenného mostku. „Mám křeč v celé noze,“ ukazuje nám na patu, kde bolest začíná a záda, kde končí. Dáváme si pauzu, během které do Nicole cpeme všechny formy hořčíku. Nechybí ani pořádná nálož tekutin a masáž, při které přejíždím po stažené celé noze. „Tak takovou křeč jsem ještě neviděla,“ konstatuji a nadále se snažím uvolnit křečí sevřené svalstvo. Po půlhodině snažení dávám Nicole svou poutnickou hůl a pokračujeme směrem k Barcelos.
Pomalu se přibližujeme k Barcelos, městečku, které je známé pro své kohouty. Konečně procházíme městem a před námi už vidíme ubytovnu. Všechny toho dnes máme tak akorát. Ležíme na téměř posledních volných postelích a odpočíváme. „Dnes si zasloužíme odměnu,“ konstatujeme posléze a vydáváme se k vedlejší restauraci. „Třikrát menu del pelegrino a tři pivečka, prosím,“ oznamujeme bujaře. Pivo nám sice udělalo dobře, ale na víc než cestu k obchodu se stejně nikdo z nás nezmůže.
Přemýšlím, zda s křečemi v nohách a chodidlech dokážeme dodržet naplánované etapy a pomalu se smiřuji s možností, že si výlet do Fistery budeme muset nechat na příště. „Ráno moudřejší veřera,“ pomyslím si a ulehám ke spánku.