Nejhorší noc pouti a přechod hranic do Španělska
Vstaly jsme jako obvykle v šest. Holky už byly kupodivu vzhůru a téměř hotové k odchodu. „Tak tohle byla strašná noc,“ oznámila mi hned po „Dobré ráno“ Nicole. „Nejdřív mě nechtěli pustit dovnitř, a pak přišel totálně ožralý poutník, co dělal takový bordel, že všechny vzbudil. A hádej co, pak si lehnul na postel vedle mě a funěl mi tím ožraleckým dechem přímo do tváře. Prostě strašný,“ skončila úplně nevyspalá Nicole, načež přišla Zdenička: „Tohle se teda fakt nedalo! Ten člověk chrápal tak, že jsem se bála, aby se nezadusil.“ Z chrápajícího pokoje se odstěhovala na chodbu před třemi hodinami. „Uf, ještě že dnes máme odpočinkový den,“ pomyslela jsem si.
Dnes nás čekal přechod hranic do Španělska. Po včerejších 33 kilometrech jsem dnes ráno sotva chodila. Jedním slovem: „Zoufalství!“ Procházely jsme ztemnělou vesničkou Rubiáes a mně se chtělo brečet. Každý krok byl jako bodnutí nožem. A pak mi Nicole navrhla výměnu bot. Souhlasila jsem. Potřebovala jsem pocítit alespoň malou změnu. Pomohlo to. Přesto, že jsem se svými „starými“ (8 měsíců) boty ušla už stovky kilometrů, dál už mě neunesly. Nutně jsem si potřebovala koupit alespoň vložky do bot, jenže od včerejšího svátku jsme nepotkaly žádnou lékárnu.
Prošly jsme ranní krajinou až do vesničky Fontoury a posadily se zde v malém baru na kafíčko a čajík. Okolo nás mezi tím procházeli další poutníci. Jiné boty a možná i ranní paracetamol, který začal konečně fungovat, způsobily že jsem najednou začala chodit mnohem lépe.
Valenca, poslední portugalské město
Došly jsme do Valenci, posledního městečka v Portugalsku, a konečně objevily otevřenou lékárnu. Mimochodem lékárny jsou na poutníky výborně připraveny. Přesně ví, co na puchýře, bolavé nohy, otoky a najdete tu i špunty do uší. I já jsem přesně věděla, co potřebuji. „Vložky do bot, prosím,“ zněla má objednávka, načež se paní lékárnice vytasila s nejluxusnější novinkou na trhu, která mi byla při pouti mnohokrát doporučována: Scholl.
Okamžitě jsem je koupila, odstříhla přebytečnou přední část a vložila do bot. Následovala úleva! Člověk opravdu ucítí rozdíl. Jenže za mnou bylo nyní už více než sto kilometrů, a to znamená, že jenom vložky do bot nestačí. Chce to odpočinek... nebo nové balení paracetamolu.
Valenca je krásné město. Zvlášť její hradní opevněná část stojí za návštěvu. Pevnostní zděná růžice vyčnívá nad vodní hladinu hraniční řeky, za kterou ce na kopci rýsuje první španělské město Tui. Sestoupily jsme z hradeb k mostu. Na jedné straně hvězdy Evropské unie a země Portugalsko. Pak následovala hraniční čára v prostředku mostu a na druhé straně logo Evropské unie a země Španělsko.
„Musíme si přeřídit hodinky, tady je zase stejný čas jeko v České Republice,“ upozornila jsem holky a ze tří odpoledne se náhle staly čtyři. Nebylo kam spěchat. V Tui vládla stejná atmosféra jako ve Španělsku – mírně ospalá až netečná. Ubytovaly jsme se v albergue přímo v centru města a po krátkém odpočinku vyrazily na obhlídku zdejšího kamenného centra.