Do Santiaga!
Už jste někdy zkoušeli podniknout výlet noční krajinou? Já ano. Budík mi zazvonil v pět ráno. Předpřipravený batoh jsem společně se spacákem snesla dolů do restaurace. Ticho. „Dnes jsem rozhodně prvním probuzeným poutníkem,“ pomyslela jsem si u snídaně, po které následovala pravidelná dávka paracetamolu.
Dobalila jsem věci a otvírala hlavní dveře, když jsem za mnou uslyšela první cizí zvuky. Nicole si akorát snášela věci do restaurace. Je 5:30. Loučím se a odcházím pokořit posledních 13 km (jednotlivé ukazatele se v číslování liší).
Sama ztemnělou krajinou
Ano, jdu sama úplně ztemnělou krajinou. Bez čelovky. Sem tam zaštěká pes, jinak všichni spí. Kupodivu se mi dnes jde nějak lehce. Přecházím řeku Tinto a nořím se do prvního z několika lesů. Jít po cestě je občas obtížné, ale za zkoušku to stojí. Pořád ještě jdu po tmě. Zpívám si. Zpívám si nahlas. Přeci jen, zdejší lesy a jejich živočichové mě ve tmě trošku děsí.
Vycházím první horu u města Milladoiro, které bezprostředně sousedí se Santiagem a procházím spícím městem. Nikde nikdo. Dnes je zataženo. Od odpoledne hlásí déšť, a tak ani slunce s východem nespěchá. První pohled na Santiago a v očích mám opět slzy. „Mé nejkratší a nejtěžší camino,“ pomyslím si, když se zapřemýšlím nad utrpením předchozích dní.
Zastavuji se před Santiagem. Konečně vidím obrysy mraků. Svítá. Za celých deset dní naší pouti nám ani jednou nezapršelo. Děkovala jsem. V Santiagu na mě už čekal typický obraz ranního města. Ucpané silnice, smrad z nastartovaných aut, spěchající lidi a pomalu otvírající krámky a kavárničky.
Nezastavovala jsem a pořád ještě s pohnutím v srdci pokračovala do historického centra. Je devět hodin ráno. První sluneční paprsky dopadají na věže katedrály. „Jsem tu!“ Před katedrálou kromě hrstky poutníků nikdo! Úklidová služba sbírá odpadky a čistí velké náměstí. Lehám si na batoh a koukám se na katedrálu. Zvláštní pocit.
Po deseti minutách přichází uřícená Nicole. „Jsem si myslela, že tě dojdu!,“ začne na přivítanou. Vidím její slzy v očích doprovázející pohnutí. Objímáme se a tancujeme vítězný taneček, když v tom přichází Zdenička s Hankou. Gratulujeme si a vyprávíme příběhy z noční cesty.
Štempl za cestu
Jdeme do poutnické kanceláře, kde si necháváme vystavit certifikát o naší pouti. Aleš je zatím pořád na cestě. Čekáme ve frontě přibližně půl hodiny. Na řadu se dostáváme přesně ve chvíli, kdy přichází i Aleš. Následuje cesta zpět ke katedrále, kde si necháváme batohy v úschovně, a pak už nás čeká jen poutnická mše a oslavy. Oběd si užíváme v jedné z restaurací. Tři chody, po kterých přichází sladká dortíková tečka, nás úplně zničí.
Procházíme městem, ve kterém teď prší. S vděčností ještě jednou děkujeme za úžasné počasí během pouti. Po turistické prohlídce vyzvedáváme batohy a jdeme na hostel. Oslavujeme dalšími lahvinkami vína a vyměňujeme si naše zážitky.
Přesun zpátky do Porta
Druhý den se loučíme s Hankou a Alešem a odjíždíme zpět do Porta. Cestou projíždíme skrz městečka, kterými jsme v průběhu posledních deseti dní procházely a vzpomínaly na všechny zážitky.
Od naší návštěvy Porta sice uběhlo pouze deset dní, všechno se ale během této krátké doby jakoby proměnilo. Ubytováváme se na hostelu a jdeme obhlídnout město. Opět se dostavuje zvláštní pocit. Camino nám leží v hlavě. „Asi se vydám na celou Francouzskou cestu,“ zmiňuje Zdenička a já jsem ráda, že během zdejších deseti dní dostala k takovému kroku odvahu.
V Portu zůstáváme ještě následující den, a pak se loučíme. Nicole odlétá jako první, poté letím já a nakonec Zdenička. „Buon camino,“ loučíme se společně.