Životní milníky

01.06.2016

„Člověk, který už jednou zažil opravdovou svobodu a uvolnění, se jen velmi těžko vrací zpátky do zavedeného systému.“

 

Většinu svého dosavadního života jsem strávila ve škole. 20 let školní docházky společně s odpovědnou výchovou mých skvělých rodičů mě mělo zařadit do systému, kde vládnou neměnná pravidla a většinou i nudná rutina všedních dní. Všechno vycházelo podle plánu. „Je přeci jasné, že budeš mít vysokoškolský diplom,“ slyšela jsem ze všech stran a ve chvíli, kdy jsem začala studovat vysokou školu, mě ani nic jiného nenapadlo.

Jak jsem potkala Andy

Pak ale přišla do mého života Andy. Neřízená střela a můj pravý opak. O čtyři roky starší spolužačka si z ničeho hlavu nedělala. „Zkouška je od toho, aby se to na poprvé zkusilo,“ vtloukala mi do hlavy, během mého neustálého šprtání a honby za lepší „nejlepší“ známkou.

 

Cesta

Možná to znáte taky. Tak dlouho vás drží okolí v kleštích, že vám nezbyde než začít žít pořádnou revoltu. Případně si šňupnout antidepresivum. Já začala svou revoltu během čtvrtého ročníku bakaláře, kdy jsme s Andy už bydlely na stejném pokoji a na kolejích provozovaly výhodný obchod s pivem. (To víte, Lednice na Moravě, místo se stovkami studentů, kde poslední bar zavírá v osm večer.) Andy v té době ležela na posteli a brouzdala internetem. Já (jak jinak) pracovala na novém letáku ohlašujícím naši rozšířenou nabídku piv. „Nepojedeme pracovat na Havaj?,“ zeptala se mě jen tak z hecu Andy. „Jasný, kdy?,“ odpověděla jsem bez zaváhání. Mít v životopisu položku „práce na Havaji“ mi přišlo z českého pohledu na tyto ostrovy „ráje a nicnedělání“ jako nejvíc vtipná záležitost. Začaly jsme plánovat cestu, která měla od základu zatřást mým hodnotovým systémem a dosavadním pohledem na svět.

Tři měsíce na havajských ostrovech, které jsme strávily otevřeny jakýmkoli myšlenkám a zážitkům, nejčastěji posloucháním životních příběhů úplně cizích lidí a občasným pracováním na organické farmě. Stopování, bydlení přes couchsurfing, objevování havajských krás a divů se ukázalo jako nezapomenutelná zkušenost.

Po třech měsících, sedmnácti přeletech a návštěvách pěti ostrovů následoval poslední let z Londýna do Prahy. Přiletěly jsme zpět. „Jak bude vypadat náš následující život?“ ptaly jsme se už během cesty domů. Na řadu přišlo magisterské studium. Součástí mé revolty byl mnohými nepochopený přestup z oboru Zahradní architektura na obor Management zahradních a krajinných úprav. Začala jsem s vlažným zájmem studovat.

 

Vznikající závislost

Jenomže co naplat. Když se do vás cestovatelský brouk („travel bug“) jednou zakousne, vaše kroky začnou neodvratně směřovat k dalším cestám. Tou mou byla půlroční studijní stáž v severní Itálii, v oblasti Jižního Tyrolska. A pak se spirála začala točit čím dál tím víc. Letní škola v Lotyšsku, návštěva kamarádů v Estonsku, další cesta s Andy, tentokrát do Japonska. Pouť do Santiaga a pracovní stáž v Nikaragui. Vše během jednoho roku.

I přesto, že jsem během svých cest stihla i s úspěchem ukončit první ročník magisterského studia, škola mi začala čím dál tím míň dávat jakýkoli smysl. Nezapadala jsem. Už mě netrápilo přijít na zkoušku nepřipravená. Najednou jsem chápala, jak málo víme. Že i největší kapacita ve svém oboru je pořád limitována vlastním obzorem. Přestala jsem cítit autoritu k lidem, kteří mě učili, jen proto, že věděli víc, než já. Vnitřně jsem cítila omezenost i sounáležitost s cizími lidmi a svými učiteli, se kterými jsem se při zkouškách ráda dávala do řeči nejčastěji na úplně jiné téma, než bylo učivo zkoušeného předmětu.  

Můj „nový“ životní styl pokračoval přes celé magisterské studium. Dokončila jsem školu s vědomím, že o zahradní architektuře, nebo managementu tohoto oboru vím jen minimum. V mých očích můj diplom ztratil svou cenu.

 

 

Svět dospělých

Po dvaceti letech studií jsem cítila, že nic nevím, neumím a nemám co nabídnout. Rozhodla jsem se vyzkoušet „žít život dospělých“. „Je na čase se usadit,“ usoudila jsem a začala si hledat kancelářskou práci. Netrvalo dlouho a pozice „slečna pro všechno“ byla moje. Rozplývala jsem se nad svým skvělým současným stavem. Moji kamarádi si mezi tím ťukali na čelo. „Tohle dlouho nevydržíš,“ říkali a měli pravdu. Po pár měsících mi pohodlná židle a velký pracovní stůl byly malé. Začala jsem se nudit a cítila, jak mi odumírá šedá kúra mozková. Začala jsem hloupnout a dostávat se do systému: pondělí – pátek - hurá víkend -pondělí…  „Ne, takhle to nejde,“ pomyslela jsem si a rozhodla se udělat další radikální krok.

S myšlenkou, že za každou cenu, musím pryč, jsem s bušícím srdcem dala výpověď a jen s malým obnosem vyrazila do milovaného Skotska „kopat díry“ na zdejších zahradách.

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts