Hlídání dětiček aneb babysitting ve Skotsku

10.06.2016

Ano, já vím, je mi 28, měla bych už dávno mít své vlastní. Místo toho hlídám v cizí zemi cizí děti. Pro někoho depresivní situace. Stejně jako manuální práce na zahradě. Jenže řeknu vám, pro mě je to zkušenost k nezaplacení. Zvlášť ve chvíli, k vám na návštěvu přijde přítel a jedno z vašich dětí se místo do nočníku vykálí do svých kalhot. Jak říkám, zkouška určená nejen vám :) .

Ale začněme od začátku. Ano, občas i hlídám kamarádovy děti a děti kamaráda kamaráda a tak dál. Jinými slovy, dostala jsem se do komunity rodičů, kteří na své děti nemají čas a potřebují občas pohlídat. Ve Velké Británii je zákon, který zakazuje nechávat děti byť jen na několik minut samotné bez hlídání, a tak občas zajedu pohlídat jen na dvě nebo půl hodiny. Pro mě je to skvělá změna. Osvěžení v běžném pracovním dni a navíc tím získáte i kontakty na potenciální zákazníky.

Občas se ale s hlídáním dostáváte do zvláštní situace. Třeba ve chvíli, kdy přijdete na koupaliště s další várkou cizích dětí a paní recepční se jen tak jemně pousměje. Nebo pán v třídírně odpadů na uvítanou pronese: „Dnes bez dětí?“. Zvláštní situace nastává i ve chvíli, kdy začnu na svého přítele mluvit jako na malé dítě, ale to je asi takový běžný „syndrom“. 

 

 

 

Bez důvěry by to nešlo.

„Náš dům náš hrad,“ doma je bezpečí a soukromí. Pozvat si někoho úplně cizího domů vyžaduje velkou dávku důvěry. Cizímu člověku otevíráte dům a necháváte napospas to nejcennější, své děti. Hlídač(ka) je vlastně úplně cizí osoba, která se má „chovat jako doma“ v domě, který pořádně nezná. Někteří z rodičů vám ani neporadí, co máte dítěti uvařit k obědu, nebo jestli dítě vůbec něco jí, a tak vám často nezbývá než improvizovat.

Ještě že jsou tu ty děti. Ony všechno vědí, a když mohou poradit, jsou rády, že je konečně někdo poslouchá, a když mohou pomoci, jsou rády, že konečně nemusí stát v koutě a čekat, než maminka všechno zařídí. I my máme rádi, když nám někdo naslouchá, někdo nás poslouchá a bere si k srdci naše rady. Když můžeme někde pomoci, někomu ulehčit práci. Děti jsou na tom úplně stejně, jen nesmíte zapomenout, že nemají ještě přesnou představu o míře a svých motorických schopnostech.

„Ne, já sama,“ povídá mi tříletá Sophie a sápe se na toast. „Vydrž, já namažu máslo, to je těžší a ty mi pak pomůžeš se sýrem, ano?,“ zkouším kompromis, který se hned chytá. „Jo jo, ten toast mi namaž takhle a udělej mi čtyři,“ povídá mi holčička a ukazuje čtyři prstíčky. „Jsi si jistá, že zvládneš čtyři?,“ odpovídám s výrazem, který neprojevuje děvčátku příliš důvěry a podávám předmazané dva toasty. Času máme dost, a tak mi vůbec nevadí, že se děvčátko s nožíkem a mazacím sýrem trochu pere. Nakonec se rozhodneme pro dva toasty s tím, že další dva domažeme, pokud bude hlad. Jak se dalo čekat, hlad nebyl ani na první dva toasty.

Děti jsou opravdu inspirativní bytosti. Poslouchat jejich příběhy a být jejich neustálým spoluhráčem není ovšem jedním z nejlehčích úkolů. Buďme i tak za tento úkol vděční. Je možné, že přijde chvíle, kdy vám utírání dětských zadečků a vstávání v půlce noci s lahví sunaru, přijde jako dovolená, oproti pozdějším starostem s pubertálním výrustkem.

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1

24.02.2020

1/10
Please reload

Recent Posts