Portugalská trasa do Santiaga 3/8

25.11.2016

Změna plánu a pod střechu k Fernandě 

 

Noční Barcelos

 

Z Barcelos vycházíme mezi prvními poutníky. Popravdě spíše kulháme. Včera koupené podložky pod bříška prstů u chodidel sice zabraly, ale vzhledem k tomu, že nohy dostaly další 27 km náklad, opět cítím každý krok.

 

Na cestě z Barcelos jsme minuly hlavní trasu, a tak nás hned nad ránem čeká trocha toho adrenalinu v podobě škrábání se z dálničního přivaděče zpět na cestu. Jdeme ztemnělým městem a já si musím dávat opravdu dobrý pozor na značky, které jsou ve tmě velmi špatně viditelné. Svítání nás zastihlo už za městem. Nespěcháme. S každým krokem se bolest v chodidlech jakoby ztrácí. Pořád ještě nechápu. „To je zoufalství,“ pomyslím si. „Nebolí mě jediný sval a přesto nemůžu skoro chodit.“

 

Chvíle rozhodnutí

Pokračujeme přes krajinu s vinicemi, na kterých akorát dozrávají hrozny a přicházíme k soukromému Albergue Casa Fernanda. Na rozdíl od Francouzské trasy se dnes musíme rozhodnout. „Buď skončíme  po dvaceti kilometrech tady, nebo to budeme muset dojít až do města Ponte de Lima, což je dalších téměř 15 kilometrů,“ oznámila jsem a dala holkám vybrat.

 

U Fernandy

Prošly jsme skrz zahradu a přišly k velkému domu. Na zahradě už relaxovali jiní poutníci. „Máme plno,“ oznámila nám milá Španělka a doplnila: „Ale vydržte, musím spočítat lidi a rezervace.“ Sedly jsme si a nechtěly se hnout. Doufaly jsme... a ono to jako vždycky i tentokrát na caminu vyšlo. „Tak dobře, mám ještě tři postele. Pojďte se mnou,“ oznámila nám Fernanda a my byly štěstím bez sebe. Kolik poutníků musela po nás ještě ten den odmítnout si nedokážete představit. A pak přišel velmi sympatický český pár, který jsme potkaly už předchozího dne v Barcelos. Slovo dalo slovo a najednou se našly i dvě další postele...

U Fernandy vládla moc příjemná atmosféra. Vysprchovaly jsme se a čekaly na večeři. Součástí zdejšího ubytování je totiž kromě postele i večeře a snídaně. „Ty nemůžeš chodit?“ zeptala se mě milá Kanaďanka středního věku. „No, to je ten vtip. Nic mě nebolí, ale chodidla mám jako v plamenech. Asi se mi bortí klenba,“ odpověděla jsem. „Vydrž, můj muž je fyzioterapeut, podívá se ti na to. Ale na klenbu to nevypadá, ty máš krásné,“ doplnila a já byla štěstím bez sebe, že mi bude dopřáno odborné konzultace.

 

U fyzioterapeuta

Po pěti minutách prohmatávání chodidel a pokládání všech možných otázek, byla anamnéza dokončena. Výsledek? „Vypadá to na zánět tady toho svalu. Máš štěstí, že to není šlacha. Nejlepší je nechat chodidla v klidu, ale to jaksi při pouti nejde. Můžeš si tu nohu masírovat- tady, přes takovou roličku. No a večer si dej aspoň dva paracetamoly, a pak znovu ráno a večer,“ bylo mi oznámeno a já zděšeně zírala. „Paracetamol? Ale vždyť to je nejhorší sra...,“ řekla jsem a vysvětlila, že takové léky běžně vůbec neužívám. „Jo, je pravda, že ho lidi berou na každou blbost, co by ani nemuseli, ale taky působí protizánětlivě, a když ho dáš do těla určité množství, může ti ty nohy i vyléčit,“ odpověděl mi můj osobní fyzioterapeut a já souhlasila.

 

Hned mě napadlo zavolat i Nicole, která měla velké bolesti zad a pořád ještě křeče v nohou. I u ní byl závěr hotový za pět minut. „Máš zánět tady v tomhle celém svalu a vypadá to i na zkříplý nerv. Musíš to pořádně ledovat. A pokus se úplně vyhnout kontaktu s batohem,“ zněl závěr vyšetření. A tak Nicole začala ledovat a druhý den si okolo beder obmotala ručník, aby jí batoh nenarážel do nateklých beder. I mě masáž nohou pomocí plechovky technikou „rolování“ pomohla. Po tříhodinovém rolování během odpoledne a večeře jsem opět běhala jako srnka.

 

Večeře a večer plný zpěvu

Vraťme se ale k večeři, která se dá spíš označit za rituál, než obyčejné večerní jídlo. Svoláni jsme byli na sedmou hodinu. Před námi se objevil obrovský stůl s mnoha talíři, na které se postupně přidávaly další a další chody. Zajímalo by mě, zda to Fernanda dělá takto každý večer – je to opravdu náročná práce.

 

Závěr večeře se nesl v duchu portského vína a zpěvu. Zpívat začal manžel Fernandy a po něm se repertuáru ujali jak jinak –Češi! Hanka, naše nová kamarádka, nám k tradičním táborovým písním dokonce zahrála na kytaru. Pak „museli“ zazpívat všichni, tedy alespoň všechny národnosti. Úžasný večer jsme zakončili v deset. A druhý den se rozhodly vstávat už v pět. V plánu jsme totiž měly „nekonečných 33 km!“


PŘEDCHOZÍ CESTOPIS.......NÁSLEDUJÍCÍ CESTOPIS

 

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts