Vnější Hebridy 2017- cestopis 5. část

24.08.2017

25. 4. Den pátý: Nejvyšší hora Vnějších Hebrid ZDOLÁNA! 

 

Vstáváme a já jdu rovnou k plotně. Dnešní ranní cíl: pravá skotská snídaně + zdravější varianta, kaše, pro méně otrlé. Dáváme si do nosu a balíme potřebné vybavení na zdolání nejvyšší hebridské hory An Clisham (799 m). Kopce okolo hostelu jsou stále ještě pokryty vrstvou včerejšího sněhu, a tak nás čeká tradiční zimní „dupačka“ vzhůru.

 

Parkujeme auto u paty hory na zasněženém parkovišti. Nikde nikdo. Klid. Přezouvám se do pohorek. Oblékáme návleky. Padá zbytečná otázka: „Kudy?“ „Přímo vzhůru!,“ odpovídám a razím cestu po zasněžené blátivé a kluzké cestičce, která se po chvíli samozřejmě ztrácí. Jdeme stále vzhůru. Vrchol je co chvíli zahalen v mracích, ale silný vítr mění místní podmínky tak rychle, že se nemá smysl dívat vzhůru.

Postupujeme krok za krokem vzhůru. Zdejší krajina se jeví jako sekvence jednotlivých obrazů. Okolo nás plují nízké mraky a při pohledu zpět se tají dech. Bílý sníh, modré moře, černé údolí… Fotíme a fotíme. Na horizontu se objevují první těžké ocelové mraky doprovázené záclony sněhu s deštěm. Není se kam schovat. Jdeme dál a já objevuji větší kámen. Vyhrabávám sníh a usedáme za kámen. Okolo nás je sněhová bouře. Pět minut a můžeme pokračovat dál.

 

Před samotným vrcholem nás čeká nejtěžší strmá pasáž s několika nepravými vrcholy. Pokračujeme přes kamenné pole a ledové nánosy. Konečně vidíme vrcholovou kruhovou hradbu kamenní. „Jsme tu! A já taky!,“ zvolá opět úplně rozesmátá Evička. Gratulujeme si k dobytí vrcholu. Oblékáme si další vrstvy oblečení a rychle se schováváme do kruhového závětří

Mraky plují tak nízko, že co chvíli zahalují vrchol. Naší odměnou za vynaložené úsilí jsou úžasné pohledy do okolí. Sníh dodává zdejším vrcholkům nezapomenutelnou atmosféru. „To je jako bychom zdolávali Severní pól. Je ze mě úplný polárník,“ zahlásí rozjařená Evička a já se trošku bojím, zda těch endorfinů není příliš. „Ještě nejsme ani v polovině! Ještě se musíme dostat zpět k autu,“ podotýkám a dodávám: „80% všech úrazů se stane při cestě dolů. Ještě jsme nedošli!“

 

Chvíli se ještě kocháme pohledy po okolí, a pak už klesáme zpět do údolí. Pokud si myslíte, že tímto náš den končí, budu vás muset zklamat. Pokračujeme dál. Hebridy jsou zahaleny slunečními paprsky, a tak zouváme pohorky a návleky, nasedáme do auta a vyrážíme na menší „strečink“ túru okolo pobřeží.

Jedeme na jihozápad. Projíždíme okolo komína, posledního zbytku z hebridské velrybárny a parkujeme u osady Hushinish. Vystupujeme na téměř prázdném parkovišti a jdeme se projít po zdejších plážích. „Jen 3 kilometry,“ to ještě dnes zvládneme. Ujišťuji osazenstvo v autě. Bereme tedy veškeré potřebnosti a vyrážíme na túru, která vede po hraně hory okolo pobřeží.

Počasí se lepší každou minutou, a tak když konečně přicházíme k moři, vítá nás ozářená bílá pláž a tyrkysové moře. „Jako v Karibiku,“ pomyslím si a hned doplním: „Až na to, že tady se bez pořádné péřové bundy ani v létě neobejdete.“

 

Dáváme si pauzičku na kamenech a přemýšlíme, jak je možné, že jsme dnes byli tamhle nahoře a teď jsme zase tady u modrého moře. Po krátkém odpočinku se zvedáme a vracíme zpět k autu. Startuji motor a vyrážíme na hostel, kde si dáváme zasloužený odpočinek.

 

 

PŘEDCHOZÍ CESTOPIS - NÁSLEDUJÍCÍ CESTOPIS

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts