Do Santiaga v červnu 4/5

21.09.2017

Předposlední dějství, aneb téměř „v cíli“ 

23. 6. pátek; I když nemusíme, vstáváme v pět. Verčiny včera nateklé puchýře jsou dnes ráno opět více splasklé. Balíme všechny věci a vycházíme do mlhou zastřené noci. Uprostřed silnice sedí velký pes a štěká. Výjev nahání husí kůži. „Koho asi stráží? Co nebo koho vidí? Co nebo koho my vidět nemůžeme?“ napadá mě a přidávám do kroku. Je noc, kromě jediné pouliční lampy, která osvětluje několik metrů kolem dokola je všude tma. Nikde nikdo. První poutníky potkáváme až v Eirexe. Začíná pomalu svítat.

 

Dnešní trasa je trochu odpočinková. Čeká nás 23,6 km po více méně rovinaté cestě. Brzy ráno procházíme skrz městečko Palas de Rei. Ještě není ani devět, a tak jsou místní obchody zavřené. Zastavujeme se a děláme první odpočinkovou pauzu.

Všechny velké vrcholky a výrazná převýšení máme za sebou. Z Palas de Rei pokračujeme více méně stále po rovině a trochu klesáme k řece Rio Furelos. Přecházíme skrz krásný kamenný most a kamennou vesničku, za kterou se na obzoru objevuje ošklivá paneláková silueta Melide. Vstupujeme do města a rychle míjíme rušné ulice. Dnešním cílem je místní albergue, které se nachází v klidnější a tišší historické části města.

 

Verča mi ukazuje své puchýře. „Můžu si to vyfotit?,“ ptám se trochu neurvale a nevěřícně kroutím hlavou. Její „Mrakodrapy“ jsou opravdu legendární. Vytahuji tedy mobil a fotím. I přesto, že jsou puchýře obrovské, začínáme pozorovat první zlepšení. Naordinovaná chůze v sandálech zabírá.

24. 6. sobota; Vstáváme v 5 ráno; Dnes nás čeká nejdelší den. Ne že bychom musely, ale pokud to vyjde, a my budeme moci, chtěly bychom dnes dojít až do O Pedrouzo, 19,8 km před Santiago. Znamená to ovšem ujít 33,4 kilometrů, což vzhledem k Verčiným puchýřům je tak trochu mučednický výkon.

 

Vycházíme z albergue do chladného rána. Jdeme ztemnělou krajinou a opouštíme městskou zástavbu. Noříme se do eukalyptového lesa. Čím blíže Santiagu, tím rovinatější terén. V Ribadiso de Baixo se dostáváme opět na cestu okolo silnice a do příměstské zástavby. Procházíme skrz městečko Arzúa. Opět není ještě ani devět ráno, a tak jsou všechny místní obchody zavřené. V místní kavárně si kupujeme alespoň chleba a děláme první pauzičku. Je chladno. Poprvé oblékám dlouhé kalhoty a bundu s mikinou.

Za městem potkáváme první „skoro-krajany“ ze Slovenska. Jdeme chvíli spolu a dovídáme se o příhodách ze severní cesty (Camino Norte), která se v Arzúa napojuje na naši Camino Frances. Po chvíli už opět sundávám bundu a mikinu a převlékám se do kraťasů. Začíná být teplo.

 

Pokračujeme skrz lesní porosty a příjemnou rovinatou krajinu až do Salcedy, kde si dáváme další pauzičku. Čeká nás mírný výšlap na vrchol Alto de Santa Irene (405 m), a poté už klesání do Albergue S. Irene. „Jak jsi na tom?,“ ptám se Verči před ubytovnou a dodávám: „Zvládneme ještě dalších 2,5 km?“ Jsou tři hodiny odpoledne. Občas máte dny, kdy se vám na caminu šlape jedna báseň. A toto byl pro Verču přesně ten den. „Ano, 2,5 km, to ještě dám,“ odpověděla a my se vydaly na cestu dolů skrz les k řece rio Burgo, od které to bylo do O Pedrouza a zdejšího albergue co by kamenem dohodil. „Zítra budeme v Santiagu,“ pomyslím si vyvalená a odpočívající na posteli.

 

 

PŘEDCHOZÍ DEN - NÁSLEDUJÍCÍ DEN

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts