GR 221, Mallorca 3.

10.12.2017

Etapa přes Esporles a Valldemossa na náhodní plošinu 

 

Vstávám s východem slunce. Přestože přes noc vůbec nepršelo, mám úplně mokrý spacák a všechny věci okolo. Padla rosa. Snažím se vše alespoň trochu vysušit papírovými kapesníčky. Snídám a balím polo-mokré věci.

 

Procházím skrz ztichlou osadu Port des Canonge a stoupám vzhůru do Esporles. Výhled mi kryjí okolní stromy. V lesích nad městem konečně dosahuji vrcholu. Potím se i přesto, že je teprve ráno. Začínám klesat do města. Les nechávám za sebou. Cestu mi nyní lemují příměstské zahrádky a víkendové domečky.

V Esporles je rušno. Auta, pokřikující lidi, obchody, rušné ulice. Ve změti hluku se necítím moc dobře. Dokupuji zásoby, svačím, a pak rychle prchám do lesů vzhůru nad město. Stoupám skrz suchý vavřínový les. Cestou potkávám pouze dva cizí páry.

 

Z vrcholu Moleta de son Cabaspre (593 m) klesám a opět stoupám na vrchol Mola de sa Comuna (714 m). Je vedro. Obloha stále bez mráčku. Tričko i kraťasy mám úplně promočené. Na vrcholu mě čeká odměna: výhled přes polovinu ostrova. Vidím i katedrálu v Palmě! Pauza. Závěrečné klesání do turistického ráje v kamenném městečku Valldemossa. Z tichých hor se dostávám doslova do víru davu! Kavárničky, obchody se suvenýry, turistické informační centra a další obchody. Veřejný záchod, kde si doplňuji vodu a rychle pryč!

 

Z města se vymotávám pomocí GPS. Nikde žádné ukazatele. Rovinu okolo olivových a mandloňových sadů střídá lesní cesta přímo vzhůru. Je pozdní odpoledne a po celodenní chůzi mi dochází síly. Deset kroků, pauza, deset kroků… a tak dál. Zátočinu před zavřenou chatou Refugi des Cairats potkávám páreček výletníků. Ptám se jich na další průběh cesty, a když mi s nadšením začnou povídat o náhodní planině nad místním lesem, mobilizuji poslední síly a pokračuji dál.

 

Profil cesty se umírňuje. Les začíná řídnout. První výhledy do údolí pode mnou mě nabíjí energií. „Chci vidět víc,“ pomyslím si při představě výhledů z okolních vrcholků. Únava je ta tam. Stoupám po kamenné cestičce vzhůru až na vrchol Puig Gross (938 m). Mlčky pozoruji okolní krásy.

 

Slunce se pomalu chýlí k obzoru. „Teď přeci nemůžu jít spát,“ pomyslím si a téměř v běhu pokračuji „po rovině“ k vrcholu Es Caragolí (944 m). Na vrcholku se zastavuji a snažím se absorbovat všechnu tu okolní krásu. Pode mnou začíná blikat veřejné osvětlení Palmy. Zapadající slunce halí okolní hory do úžasných barev. Dokonce i mrak nad nejvyšším vrcholkem (Puig Major, 1436 m) se rozpouští a odhaluje bílou kopuli zdejší observatoře.

 

Potkávám dvě ovce a čtyři kozy. Nikde nikdo. Adrenalin, který mě vybičoval k překonání posledních kilometrů, náhle mizí. Cítím obrovskou únavu. Je čas najít nějaké místo ke spánku. Ustýlám si přímo na útesu s neskutečným výhledem na minimálně polovinu ostrova. Po včerejší zkušenosti s rosou si dnes všechny věci schovávám do batohu, a ten ještě balím do pláštěnky. Nechci mít mokrou výbavu. Fouká. Komáři jsou pryč, a tak brzy spokojeně usínám.

 

Je pět hodin ráno. Ze spánku mě vytrhává „tik v oku“. To si alespoň myslím do chvíle, než pochopím, že to nad Středozemním mořem bouří. Jsem 900 metrů nad vodou. Pode mnou je tři sta metrový sráz a klesání až k moři. „Jsem ideálním bleskosvodem,“ pomyslím si a se zrychleným tlukotem srdce pozoruji blesky. Jenže nade mnou stále ještě v poklidu svítí hvězdy. „Dnes už neusnu,“ dojde mi po půlhodině pozorování hvězd a případných příchozích mraků. A tak pomalu vstávám a snídám.

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU     -     DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

rychle usínám.

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts