Jarní cesta na sever 9.

26.12.2017

Cesta na jih do Kilmartin

Nasedáme do auta a ujíždíme podél severního pobřeží na východ. V městečku Tongue odbočujeme od oceánu na silnici A836 směřující na jih. Proplétáme se skrz rašeliniště a roviny severu. Hory a rozeklané pobřeží necháváme za zády.

 

Přijíždíme do velkoměsta severu, Inverness. Stáčíme se na jihozápad a pokračujeme po slavné A 82, která vede okolo jezera Loch Ness. Všude jsou samí turisti. U jezera se situace zhoršuje. Jedeme v podstatě v jedné velké koloně. Po klidném, opuštěném severu jsme z všudypřítomných lidí dost rozladěni.

 

Silnice A82 je jedinou silnicí spojující severní oblast se západním pobřežím a městem Fort William. Přijíždíme do další kolony. Stojíme. Deset minut. Dvacet minut… Po půlhodině čekání se dovídáme, že se před námi stala nehoda. „Je to tak na pět hodin,“ informuje nás cizí řidič a dodává: „Kamion se srazil s motorkářem. Je to smrťák. Silnice je uzavřena.“

Otáčíme a jedeme zpátky do Inverness. Osmdesát kilometrů tam, osmdesát zpátky a to ještě nepočítám šílenou zajížďku přes Pitlochry, kde odbočujeme směrem na Crianlarich a Oban. Po nekonečné jízdě, věčném kroucení volantem doprava a doleva přijíždíme do Kilmartin. Dnes už trajekt na ostrov Jura nestíháme. Jdeme se tedy podívat na zdejší prehistorické vykopávky.

 

Kilmartin je považován za jedno z nejdůležitějších prehistorických nalezišť ve Skotsku. Menhiry, dolmeny, kromlechy, kruhové stavby i pohřební komory jsou ve zdejším údolí rozesety na několika kilometrech čtverečních. Procházíme se tichou jarní krajinou a přemýšlíme, za jakým účelem jednotlivé stavby asi vznikly.

 

Trajekt nám odjíždí v sedm ráno. Abychom to měli co nejblíž, odjíždíme z Kilmartin do Kennacraig, kde si ustýláme v autě přímo na obrovském parkovišti.

 

První den na ostrově Jura

Vstáváme do, na skotské podmínky, slunečného rána. Dobalujeme věci, snídáme, kupujeme lístky na trajekt na ostrov Islay a nasedáme na loď. Po čtrnácti dnech využíváme luxusu teplé sprchy, která je na lodi k dispozici a rázem si připadám jako nový člověk.

Po dvou hodinách kotvíme v přístavu Port Ellen. Loučíme se s trajektem. Hledáme spoj do malé osady Port Askaig, odkud každou hodinu odjíždí lodě na ostrov Jura. Autobus jede až za půl hodiny. Zkoušíme tedy stopovat. Po několika minutách nám zastavuje pán, který rozváží po ostrově noviny a časopisy. Přibližuje nás až do Bridgend. Loučíme se a pokračujeme po A846 pěšky. Nikde ani živáčka. Konečně něco jede. „To je náš autobus!,“ dochází mi a snažíme se stopovat alespoň ten. Daří se nám. Za poslední peníze si kupujeme lístek na trajekt.

 

Do Port Askaig přijíždíme, jak se říká „za pět minut dvanáct“. Trajekt se akorát chystá odplout. „Můžeme tu platit kartou?,“ ptáme se, když dobíháme k lodi. „Bohužel, jenom hotově. Jestli ale nemáte, můžete mi to dát na zpáteční cestě. Kdy pojedete zpět?,“ oznamuje nám zdejší průvodčí a my jen zíráme na jeho důvěřivost.

 

Přijíždíme na druhý břeh a děkujeme za svezení. Před námi je přistavena malá dodávka neboli místní autobus. „Kam chcete jet?,“ ptá se nás řidič. „Potřebovali bychom vybrat peníze v Craighouse, a potom ještě dál na sever směrem ke Coryvrecken. Nemáme ale hotovost,“ oznamujeme řidiči a ten jen mávne rukou: „Vezmu vás do Craighouse. Dál pojede autobus až v půl čtvrté odpoledne. Peníze můžete vybrat v místním obchodě a částku za autobus nechat na pokladně. Jen jim řekněte, že je to za autobus. Oni mi to tam nechají.“ Jsem jako u vytržení. Přemýšlím, jestli by takový systém vzájemné důvěry fungoval v České republice, ale brzy mi je jasné, že ani náhodou.

Na ostrově žije jen něco okolo dvou set stálých obyvatel a několik tisíc jelenů. Jejich lov je hlavním turistickým lákadlem ostrova. Tedy když nepočítám slavnou whisky Jura, která se pálí přímo v jediném městečku ostrova, Craighouse.

 

Řidič nám zastavuje u obchodu. Loučíme se. Vybíráme peníze a dle dohody necháváme částku za autobus na pokladně. Na odpolední autobus směrem ke Coryvrecken čekat nechceme. Místo toho zkoušíme stopovat. Nedostáváme se ani mimo vesnici a už nám zastavuje první auto. Po necelých padesáti kilometrech a hodině a půl jízdy se dostáváme na konec cesty. Děkujeme řidičům za odvoz a příjemné popovídání.

 

Nahazujeme batoh a vydáváme se do podmáčené krajiny směrem k bothy Glengarrisdale, kam přicházíme po více než dvou hodinách chůze. Jsme tu úplně sami. Klid a ticho ruší jen nedaleký mořský příboj. Jdeme se projít okolo rozeklaného pobřeží. Společnost nám dělají divoké kozy. Stoupáme po útesu vzhůru. V dálce vidíme obrovský vodní vír Coryvrecken. Údajně třetí největší vodní vír na světě!

 

Vracíme se do bothy, rozděláváme oheň a vaříme večeři.

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU.......NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts