Skialpy v Passo Tonale

02.03.2018

Zcela upřímně, co se týče skialpů, jsem v podstatě začátečník. Týdenní přechod po vesměs rovinaté norské planině Hargandevida, který jsem absolvovala před několika lety, se dle mého názoru jako zkušenost nedá počítat.

 

V Jižním Tyrolsku vám skialpový set půjčí v podstatě kdekoli. Za 25 euro si odnáším ten svůj. Vstáváme ještě před svítáním. Nasedáme do auta a odjíždíme směrem na sever do Passo Tonale, lyžařského střediska, které znám dobře z doby, kdy jsem ještě lyžovala. (Pozn. Na lyžích jsem nestála od té doby, co jsem se přestěhovala do Skotska, což budou už tři vynechané sezóny.)

 

Parkujeme auto, obouváme (na rozdíl od lyžařských) poměrně lehké a pohodlné skialpové boty a jdeme k prvnímu sněhovému poli. „Je zima. Určitě pod nulou,“ myslím si v tenké bundičce a péřové vestě. Snažím se zahřát poskakováním a točením rukou. Nic nepomáhá.

Naším cílem je vrchol Cima Presena (3068 m). To je pro mě ale daleká budoucnost. Nejdřív se musím popasovat s černou sjezdovkou, která leží přímo přede mnou. Od zkušených kamarádů dostávám technickou „nalejvárnu“: „Až půjdeš do kopce, tady si to přecvakni. A až půjdeš do opravdu velkého kopce, pak si to ještě tady přehoď.“ Jdu na to.

 

První část je po rovině. „Pohodička,“ myslím si a pomalu si svlékám vrstvu za vrstvou. Jenže pak začíná stoupání. V mírném kopci tulením pásům ještě věřím. Jakmile se ale dostávám do příkré zledovatělé části, začínám stresovat. Místo ladných zik-zag obraceček se křečovitě držím hůlek a při každé otočce podkluzuji. Jdu totiž, místo po pásech, po hranách.

 

Můj amatérský „lyžařský“ styl mě začíná vyčerpávat. Nevzdávám a s funěním pokračuji vzhůru. Kamarádi jsou daleko přede mnou. Každou chvíli mě předbíhají noví a noví zkušení skialpinisté. Dostávám se do opravdu zledovatělé části. Nepovedená otočka a kloužu po svahu dolů. Po dvaceti metrech se zachytávám v roští. V jedné ruce klouzající lyži (Zjišťuji, že při pádu skialpové lyže nemají tak jako „normální lyže“ brzdičky!)

S největší námahou nasazuji vypadlou lyži a vracím se ke kritické otočce. Pokus číslo dva a druhý pád. Vzdávám. Sundávám lyže a s myšlenkou, že zdejší část přejdu pěšky, dělám první neuvážený krok. Až po pás se bořím do sněhu mezi kameny. „Sak.a,“ ulevuji si. Zpátky do lyží mi pomáhá milý italský skialpinista.

 

Ital jde přímo přede mnou. V kritické části mi vysekává stupínek a ukazuje jak dělat správnou otočku. Sám se pak otáčí jako by nic. Dělám stejné pohyby jako on a trochu křečovitě se nakonec otáčím. Ukazuje mi ještě další čtyři otočky, a pak se loučíme.

 

Jdu opět sama. Začínám cítit akutní absenci cukru- energie. Naštěstí mám s sebou dva čokoládové bonbóny. Bezmyšlenkovitě si tukovou čokoládu cpu do pusy. Stoupám vzhůru. Můj styl se lepší. Dostavuje se šílená únava a apatie, díky které vzdávám křečovité držení holí a konečně využívám k postupu vzhůru tulení pásy. Ne, že bych jim začala věřit, jen už nemám energii vzdorovat.

Dostávám se k vrchní lanovce černé sjezdovky, kde na mě čekají kamarádi. „Potřebuji cukr,“ zavzdychám a sápu se na italské mandlové cukroví amarety. Je poledne a já jsem vyčerpaná. Domlouvám se s ostatními, že na ně počkám v restauraci u další lanovky. Na vrchol to dnes nezvládnu. Stoupám s cukrovou injekcí v krvi vzhůru. Konečně se začínám sžívat s vypůjčenými lyžemi.

 

Po další hodině přicházím k vrchní stanici lanovky. 2738 metrů nad mořem. Výš už nejdu. Sundávám lyže a jdu si sednout do zdejší restaurace. Objednávám si čaj a užívám si teplíčko na terase. Obědvám a pomalu sbírám síly.

 

Pozoruji sjezdovku přede mnou a přemýšlím, zda poznám sjíždějící kamarády. Ti nakonec přijíždí až za dvě hodiny, ve chvíli kdy jsem už celá natěšená na závěrečný sjezd zpátky k autu :) .

 

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts