Proč jsem na Pulau Balai 9.

20.02.2018

Hodně lidí se mě ptá, zda má náš projekt vůbec nějaký smysl. Nejčastěji je to moje maminka, která naše zdejší snažení pokládá za jehlu v kupce sena. Nedivím se jí. I já mám občas (dost často) pochybnosti. Hlavně ve chvíli, kdy jdu běhat a probíhám okolo hromad polo-ohořelých a hořících plastů.

 

Nevědomost, lenost a konzum

Nejde o to, že by místní ignorovali svoje okolí. Oni jen nevědí. Nikdo jim ještě neřekl, že hořící plasty způsobují rakovinu. Že rakovina je to stejné jako nádor, a že je opravdu velký rozdíl mezi bioodpadem a plastovými zbytky. Snaží se jen „uklidit“. Tím ale nechci vymezit veškerou vinu na „nevědomost“ a snahu vyrovnat se naší západní kultuře. Dost často je místní postoj daný leností a lhostejností. Stejně tak, jako je tomu u nás doma.

 

Na rozdíl od Indonésanů, my žijeme ve vyspělé Evropě. Oproti nim máme výbornou zdravotní péči, školství, sociální systém a další jistoty, které místní nemají. Máme i „výborný“ systém odvozu odpadků. Recyklaci. Naše děti ví, že pálení plastů není dobré. Že odpadky se na ulici neházejí a občas i vědí, že plast patří do žlutého kontejneru a papír do toho modrého. Můžeme se poplácat po ramenou. Vypadá to, že jdeme správným směrem.

 

Jenže napadlo nás vůbec někdy, kam vlastně všechen ten odpad mizí? Otevřeme koš. Odhodíme pytlík od sušenek. Vyneseme odpadky do popelnice a dál už nás to nezajímá. Svou povinnost jsme splnili. Máme přeci čisté ulice. To stačí. Jenže ony ty odpadky nemizí jako mávnutím kouzelného proutku. Ony jsou pořád tady. Jen je už nevidíme.

 

Než začneme soudit špinavé ulice, moře, pláže, hory a džungle Indonésie, zamysleme se nejdřív sami nad sebou. Kolik toho odpadu vlastně vyprodukujeme my sami? Kam mizí? Možná, že toho ve výsledku spotřebujeme a zkonzumujeme víc, než místní, pro které jsme vzorem.

 

Spálit, odvést na skládku, hodit do moře

Na malém ostrově jako je Pulau Balai máš s odpadky jen několik možností. Spálit, hodit do moře, odhodit na ulici, kde to spláchne déšť do moře, nebo hodit do koše, který se dvakrát týdně vyváží na skládku. Ani poslední možnost ale není tou nejlepší. Odpadky na skládce (z 90% plasty) se totiž také pravidelně pálí.

 

 Takže co s tím? Nechat místní, ať se zavalí plastem, případně „udusí“ rakovinovým kouřem? Ať zničí nádherný kus přírody souostroví Banyak?

Nejsem eko-aktivista. Když jsem si kupovala letenku do Indonésie, nenapadlo mě, že sem jedu „zachraňovat svět“. Ambice jsem na to neměla před třemi měsíci a nemám je ani teď. Můj důvod byl daleko sobečtější. Jednoduše jsem to chtěla vidět. Chtěla jsem pochopit, jak místní žijí a přemýšlí. Jaké jsou jejich životní postoje, co je motivuje a hlavně, jaká je jejich kultura. Chtěla jsem se tak, jako během všech svých dosavadních cest, naučit něco o jiných a poznat o trochu víc sama sebe.

 

Pálení plastů, množství odpadků, chybějící znalosti o recyklaci, využití bioodpadu a v neposlední řadě i nová přátelství. Čím hlouběji jsem pronikala do místní komunity, tím víc mi zdejší situace přestávala být jedno. Dle hesla: „Everything is possible!“ (Vše je možné) jsme začali vymýšlet možnosti změny a objevili ecobricks – plnění plastem plastové lahve, ze kterých se dá postavit klidně i dům! Vymysleli jsme soutěž. Rozdali padesát letáků. Namluvili hodiny motivačních rozhovorů. Prochodili křížem krážem celý ostrov. Navštívili školy, ředitele a učitele a nakonec doufaly, že se někdo chytne…

 

Chytly se děti a chytli se i dospělí. Tedy alespoň na jeden „první“ týden. Pak už dělání ecobricks začalo nudit a počet naplněných lahví se začal snižovat.

„Zmůžu jen to, co zmůžu“

To, že trvalé změny vyžadují dlouhodobé úsilí, mi došlo po návštěvě druhého ostrova, Teluk Nibung. Zdejší základní škola se zabývá ekologií a odpady už přibližně pět let. Místní situace je tedy úplně jiná. Najdete tu čisté ulice i školní pozemky. Děti jsou nadšené a sbírají plastové odpady a plní jimi plastové lahve bez jakéhokoli příslibu odměny. Název týmu je jednoduchý: „Škola“.

 

„Kláro, je to proces. Za jeden den se nic nezmění. Musíme vytrvat a postupně, postupně, postupně přijdou změny,“ snaží se mi pomoci Intan během mých stavů beznaděje. Ano, i ty přichází a následně odchází v závislosti na reakcích a ne-reakcích místních.

 

Samozřejmě, že nevím, jestli se po mém odjezdu nevrátí vše do starých kolejí, a zda veškerá naše snaha nepřijde vniveč. Pak si ale vzpomenu na rčení: „I kdyby se jen jeden člověk nechal přesvědčit, má to smysl.“ A v té chvíli vím, že můj místní pobyt má smysl, a že změna je možná. Vyžaduje jen hodně počáteční energie, času, práce a vytrvalosti.


 

PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  ..... DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1