Jezero Toba 1/2

08.05.2018

Jezero Toba (indonésky Danau Toba) se nachází v severní Sumatře. Jezero vzniklo po posledním výbuchu místního super-vulkánu, který proběhl zhruba před sedmdesáti čtyřmi tisíci lety. Představit si sílu erupce, díky které se vytvořila sto kilometrů (!) dlouhá, třicet kilometrů široká a místy i pět set metrů hluboká propadlina, je velmi náročné, ne-li nemožné. Největší erupce posledních dvaceti pěti miliónů let způsobila mimo jiné i globální klimatické změny. Dlouhodobý pokles teploty o tři až pět stupňů zapříčinil vyhynutí značné části lidského druhu.

 

Danau Toba je největším vulkanickým jezerem světa. V jeho středu se nachází čtyřicet pět kilometrů dlouhý ostrov Samosir. Na rozdíl od zbytku severní Sumatry, kde převládá populace muslimů, tady najdeš takzvané „bataky“, kteří vyznávají křesťanskou víru. Hlavním znakem zdejšího etnika jsou dřevěné domy s vysokou špičatou jako-by štítovou střechou, která se zvedá z obou stran. Nejnižší místo takovéto střechy je uprostřed domu.

Řekneš-li na Sumatře, že chceš k jezeru Toba, bude to pro všechny znamenat, že se chystáš na ostrov Samosir. Na ostrov vedou dvě hlavní cesty. Pokud je jezero Toba tvou první zastávkou na cestě po severní Sumatře, pak bude nejlepší se z letiště v Medanu přepravit do městečka Parapat, a poté přejet na Samosir lodí. Pravidelné trajekty tě zavezou do vesničky Tomok, která se nachází na východě ostrova, několik kilometrů od turistického střediska Tuktuk.

 

Druhá trasa vede přes město Sidikagang. Jestli máš chvíli a nebojíš se, doporučuji zavítat na zdejší trh. Špinavé, smradlavé uličky, hluk, maso obletující mouchy, živá kuřata namačkaná v klecích, sušené ryby, ovoce, zelenina, oblečení a všechny možné potřeby pro domácnost, to je jen velmi zkrácený popis zdejší atmosféry.

Návštěvu jezera Toba jsem si nechala na posledních pár dní mého indonéského pobytu. Ze Singkil jsme se vydali ranním autobusem do Sidikagangu a po návštěvě zdejšího tradičního trhu pokračovali k jezeru. Překonat dvě stě třicet kilometrů dlouhou trasu nám zabralo dvanáct hodin. Pro Indonésii zcela v normě.

Na jezeře Toba seženeš volný pokoj v každém hotelu. Do turistického městečka Tuktuk jsme tak přijeli, aniž bychom měli zařízené jakékoli ubytování předem. Stačilo se zeptat v prvním hotelu a hned jsme měli kde spát. Ke svému pobytu jsme si vybrali tradiční dům místní kultury batak, kde jsem si po několika měsících opět užila teplou sprchu.

 

Konečně na jezeře Toba

Vstáváme do slunečného rána. Po snídani si půjčujeme motorku a vyrážíme k místnímu vodopádu Simangade. Motorku necháváme na konci „cesty“. Dál musíme pěšky. Cestička se klikatí mezi bujnou vegetací a stoupá stále vzhůru. Nikde nikdo. Po půl hodině přicházíme k řece. Skáčeme z kamene na kámen a brzy už vidíme cíl naší cesty, vodopád, u kterého cesta končí.

Fascinováni vodní masou pozorujeme nekonečný příval padajících vodních kapek. Jsme zvědaví. Opět překračujeme řeku a cestou necestou šplháme k druhé úrovni vodopádu. „Ještě že tu jsou ty kořeny,“ říkám si přidržujíc se vyčuhujícího dřeva.

 

Zelenou džungli necháváme za zády. Před námi je kolmá, několik desítek metrů vysoká, stěna, po které padá vodní proud. Nádhera. Svítí sluníčko, a tak si leháme k vodopádu a odpočíváme. První turisty potkáváme až na cestě zpět k motorce.

 

Bereme helmy, startujeme stroj a vyrážíme po okružní cestě směrem na sever. Další zastávkou je hrob krále Rosuhul Sihaloho a vyhlídková věž, která se nachází v zátočině nad pláží Pantai Sibolazi. Krásný kamenný hrob necháváme za zády a stoupáme vzhůru na věž. Výhled je zde famózní, daleko víc nás ale láká restaurace na břehu jezera.

Je poledne. Ideální čas na další mie goreng (smažené nudle). Nacpáváme se nezdravým jídlem a odpočinkujeme. Další zastávkou je přístav v Pelabuhan Simaninho, ze kterého je báječný výhled na ostrov Pulau Malau a jezerní hladinu s kolmými stěnami zbytku kaldery.

V Pangururan opouštíme ostrov Samosir a odbočujeme doprava. I zdejší slavné horké prameny necháváme za zády a pokračujeme okružní cestou podél hory Dolok Pusubukit dál. Cesta vede vysoko na útesech, takže co chvíli zastavujeme a fotíme. Přijíždíme do městečka Siboro, které je postaveno z tradičních domů kultury batak. V údolí pod námi se třpytí voda v rýžových políčkách. Je tu nádherně.

 

I přesto, že slunce brzy zapadne, rozhodujeme se pokračovat dál do vnitrozemí. Dalším cílem je vyhlídka Menara Tele. Silnice se klikatí a stoupá. Ochlazuje se. Konečně, napolo zmrzlí, přijíždíme k vyhlídkové věži. Na rozdíl od včerejška, dnes jsou mraky vysoko nad stěnou kaldery. Máme tak báječný výhled na jezero a jeho široké okolí.

 

Západ slunce se nezadržitelné blíží, a tak po chvíli opět nasedáme na motorku a ujíždíme směrem k jezeru. Po další půlhodině přijíždíme k temnícím se břehům. Jsme v tropech, a tak i tady sluníčko celoročně zapadá okolo šesté hodiny večerní. Jízdu v noci po indonéských cestách opravdu nedoporučuji. Nejen že se riziko nehody mnohokrát zvyšuje, ještě k tomu musíte jet kvůli všem výmolům a dírám výrazně pomaleji, takže se cesta nepříjemně vleče.

 

Do Tuktuk jsme se vrátili úplně zmrzlí okolo osmé večerní. Jo, i v Indonésii se občas hodí mikina.

 

 

DRUHÁ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

Please reload

Featured Posts