Džungle okolo Ketambe 2

24.04.2018

Ketambe- čtyřdenní trek skrz džungli 

Těším se na další dobrodružství, a protože nemám stání (ano, přiznávám, jsem svým způsobem tak trochu hyperaktivní), budím se už před sedmou ranní a doufám v rychle balím všechny věci. Alex opět vaří. Než stihne uvařit a zabalit, je devět hodin. Z kempu odcházíme v deset. „Konečně,“ pomyslím si zpátky na cestě.

 

Pokud si, stejně jako já, od túry v deštném pralese slibuješ pořádný fyzický zápřah, pak tě budu muset zklamat. Zdejší průvodci jsou typičtí Indonésané- na všechno mají čas, nikam se neženou a nejdůležitější je mít pěkně plné bříško. Alexe jsem na svou zálibu v chození připravovala už v naší Facebookové konverzaci. Slíbil mi tehdy, že během našeho výletu budeme chodit více než obvykle, což jak jsem hned druhý den pochopila, znamenalo prodloužení túry ze čtyřech hodin denně na pět.

Po půl hodině ostrého stoupání vzhůru přicházíme na žebro hory. V korunách stromů nad námi se ozývají zvuky, které se podobají velkému dmychadlu na rozdělávání ohně. To se nám nad hlavou prohání několik tukanů. Alex vysvětluje, že ještě před nedávnem se tukani lovili. „Tukaní zobák je drahý artikl. Pytláci je stále ještě loví a prodávají na asijský trh. Dřív se jedlo i tukaní maso. To je teď vládou zakázáno,“ popisuje Alex. Ve srandě se ptám, jak tukan chutná. „Jako kuře,“ popisuje Alex a mně dochází, že vládou vyhlášený zákaz lovení tukanů nebude tak dávným aktem.

Sestupujeme po hraně hory dolů a přicházíme k řece. Skáčeme z kamene na kámen a přicházíme k velkému vodopádu. Je poledne. Po vydatné snídani nemám na oběd ani pomyšlení. I tak ale sundáváme batohy a jdeme se podívat k vodopádu. Po malé pauze opět nahazujeme a začínáme stoupat. Po půlhodině ostrého stoupání nás čeká další pauza. Alex vytahuje sušenky a zapaluje jednu cigaretu za druhou. Zdejší les je výrazně sušší než les na druhé straně řeky. Nechápu, jak v rámci tak malého území může být zdejší krajina natolik rozdílná.

 

Čeká nás poslední ostré stoupání, a pak už jen poklidná chůze po jedné ze zvířecích stezek až do dalšího kempu. I tady zastavujeme. Alex vaří čaj. Nemám to srdce mu říct, že černý pytlíkový čaj nepiji, a tak se raději usmívám a děkuji za plastový kelímek s horkým nápojem. Po hodině vyrážíme dál. Jdeme okolo stromu, ve kterém jsou zřetelné rýhy. „To je od honey bear (medového medvěda),“ vysvětluje Alex a já si říkám, kolik dalších nebezpečných zvířecích druhů tady vlastně žije.

Na stromech se houpou makakové a Thomas leaf monkeys. Přicházíme na vrchol hory. Terén je rovinatý, okolní stromy jsou porostlé lišejníky. Před námi se objevuje řeka a dva spadlé stromy, které tvoří most na druhou stranu. Překračujeme a přicházíme do kempu.

 

Je pět hodin odpoledne. Dnes jsme sice moc zvířat neviděli, za to jsme zřejmě ušli nejdelší túru celého výletu. Alex rozbaluje průhledný igelit a staví stan. Já sundávám zpocené boty a jdu se vykoupat do nedaleké horské řeky. Je nádherně. Sluneční paprsky prosvěcují mezi korunami stromů. Ideální čas na relaxaci. Zapaluji oheň pomocí dřeva, které mi přináší Alex, a následně pomáhám se stavbou stanu. Nikde nikdo. Jen my a skřeky zvířat.

 

I dnešní večeře je obrovská a opravdu vydatná. (První 0,6 litrů velká lahev s olejem je prázdná!)

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU ----- DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts