Džungle okolo Ketambe 3

25.04.2018

Ketambe- čtyřdenní trek skrz džungli

I dnes se pokouším vstát brzy. Místo budíku mě ale budí kapky deště. Ruším tedy nastavené hlášení a opět usínám. Vstávám až v půl osmé. Opět o hodinu dřív než Alex. Obloha je už zase bez mráčku. Čistím si zuby u řeky, když v tom se protější koruna stromu výrazně zavlní. „Gibbon!,“ pomyslím si a svidrám očima po stromech. Sto metrů po proudu vidím černého lidoopa a jeho oranžově zbarvené mládě. „Jo, jo,“ tady je gibboní rodinka,“ informuje mě Alex nezaujatě při přípravě snídaně.

 

K snídani máme „nasi goreng“ – nejznámější a nejtradičnější indonéské jídlo. Balíme všechno vybavení, ale tentokrát necháváme igelitové pytle na místě. Dnes se vracíme zpět k řece, do míst, která jsou zdejšími průvodci navštěvována výrazně častěji.

Překračujeme řeku a jdeme sledovat zdejší gibonní rodinku. Půl hodina pryč. Nahazujeme opět batohy a vracíme se po stejné cestě jako včera zpátky k vodopádu. Nevím, co Alexe napadlo, ale rozhoduje se sejít z cesty a žene mě skrz svah místních hor. Boty mám plné hlíny, listí a pijavic. Kousek u vodopádů naše „cesta“ graduje.

 

Jdeme skrz zelené listy a já zaúpím. Tělem mi projede neskutečná bolest. Jako bych se vyválela v kopřivovém poli. Nejvíc to bolí pod pravým kolenem. Mám husí kůži po celém těle. Zastavujeme v kempu u vodopádu a já odhazuji boty. Intuitivně si jdu ránu zchladit do řeky. Jak ale brzy zjišťuji, kontakt s vodou bolest ještě zvětšuje. „Co to sak.. je?,“ nadávám a přemýšlím, jaký živočich či rostlina mě mohla takhle požahat. Ukazuji zranění Alexovi, a ten mi říká, že to za tři hodiny bude dobré. „No, buď to bude dobré za tři hodiny, nebo tři dny. Záleží, co tě žahlo,“ vysvětluje, když opět rozdělává oheň a vaří oběd.

Čtyři nepatrné pupínky brzy natékají do jediné homogenní opuchliny. Po dvouhodinové pauze se opět zvedáme a pokračujeme přes další žebro vzhůru a dolů k řece. Po necelé půlhodině přicházíme k horkým pramenům. První kemp je plný, a tak pokračujeme ještě dalších deset minut podél řeky níž.

 

Ani po čtyřech hodinách bolest nepřestává. Ukazuji ránu Alexovi, a ten mi říká, že to za tři dny bolet přestane. Vzhledem k tomu, že mě od rány bolí celá noha a občas mi bolest vystřeluje až do třísel, rozhoduji se zranění nedráždit a koupel v horkých pramenech zavrhuji.

 

Alex nám mezi tím vaří poslední večeři. I druhá 0,6 litrů velká lahev s olejem je nyní už téměř prázdná. Po večeři jsem tak unavená, že jdu spát. Usnout se mi ale nedaří. Ať už se otočím na pravý nebo levý bok, rána po žahnutí rostlinou bolí jako čert. Nakonec spánek vzdávám a odcházím se projít k řece.

 

Alex se budí také, a tak mu vysvětluji moje trápení. Bere štěrk z řeky a společně s mycím prostředkem mi ránu pod kolenem drhne. Jsem statečná. Ruku mám zaťatou tak, že mi úplně bělají klouby. Oči se mi nalívají slzami bolesti.

Nohu pod kolenem mám úplně rudou. Nevím, zda mě víc bolí rána, nebo vydrhnutá kůže. „Zvládneš to ještě jednou?,“ ptá se mě Alex a já jen pokývám hlavou. Další muka. Zuby mám pevně stisklé, stejně jako ruce. „Stačí… stačí,“ zaúpím po dvou minutách. Vzdávám.

 

Jdu si zpátky lehnout. Teď mě bolí už celá noha. Usínám někdy okolo půl třetí ráno a budím se už před sedmou. Jsem vyřízená a noha stále bolí. „Ještě padesát dva hodin,“ pomyslím si ráno.

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU-----DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts