Soukromý výlet na Vnější Hebridy 3/6

11.11.2018

Ostrov Scalpay a pošťácká stezka 

Den čtvrtý, 29. 7. 2018, neděle. 

Dle předpovědi počasí, kterou nemá smysl na Vnějších Hebridách příliš sledovat, se má odpoledne úplně vyjasnit. Nespěcháme. Uklízíme ležení a jdeme si zabrat pokoj v nyní již téměř prázdném hostelu. Snídáme a balíme potřebné věci na dnešní výlet na ostrov Scalpay.

 

Ostrov Scalpay se nachází u východního pobřeží ostrova Harris. Přejíždíme po novém mostě, který výrazně zjednodušuje místním dostupnost, a pokračujeme dál až na konec silnice, kde necháváme automobil u malého parkoviště. Dál už musíme pěšky.

 

Asfaltová cesta se brzy zužuje na malou štěrkovou cestičku. Nakonec opouštíme i tu a stoupáme k nejvyššímu bodu ostrova, odkud máme báječný výhled. Přesto, že je konec července, rukavice i čepice jsou naší povinnou výzbrojí.

Přicházíme k Eilean Glas, nejstaršímu majáku na západním skotském pobřeží. Jedná se o typický příklad „Urbexu“. Zdejší budovy jsou opuštěné a v dezolátním stavu. Procházíme přes ztrouchnivělé podlahy. Nakukujeme do plesnivých koupelen a přemýšlíme, jak asi budova vypadala v době své slávy. Nejvíc ze všeho mě fascinuje rozsáhlá a hluboká koroze železných prvků. Hold zimní bouře a slaná voda umí udělat své.

 

Loučíme se s majákem a pokračujeme oklikou okolo pobřeží zpět k autu. Najednou vysvitne sluníčko a je jasno. Počasí se mění jakoby mávnutím kouzelného proutku. Přicházíme k autu a loučíme se s ostrovem.

 

Naším dalším plánem je výlet po přibližně šesti kilometrové Pošťácké stezce, kterou ještě v devadesátých letech musel dennodenně absolvovat pošťák z Tarbertu, pokud chtěl doručit jakoukoli poštu do Rheinigidale. V té době byla pošťácká stezka nejkratším spojením s okolním světem. Silnice totiž ještě nebyla vybudována.

Vracíme se směrem k Tarbertu a zastavujeme u jezera Locana Lacasdail, které se nachází mezi horami severního Harrisu. Po krátké debatě se rozhodujeme rozdělit. Aleš, Jirka a Pavla jdou na stezku, já a Julinka jedeme do Rhenigidale autem. Po půlhodině jízdy přijíždíme do hostelu. Vybalujeme a jdeme dle domluvy péct buchtu, palačinky a večeři. Dovařeno máme akorát v čas. Pavla a kluci přichází nadšení z odpoledního výletu k hotové večeři :).

 

Po klikatící se Golden Road a ostrov Jižní Harris

Den pátý, 30. 7. 2018, pondělí.

Dnes je v plánu cesta na jih. Projíždíme skrz dobře známý Tarbert a pokračujeme po hlavní silnici na Jižní Harris. Za městečkem už ale rychle odbočujeme doleva na klikatící se Golden Road „Zlatou silnici“, kterou rozhodně nedoporučuji osobám se slabým žaludkem. Po necelé hodině jízdy nahoru, dolu, doprava a doleva přijíždíme před osadu Aird Mhighe, kde se v zátoce líně povalují tuleni. I přesto, že zde není žádné parkoviště, zastavuji auto na silničním rozšíření a jdeme se na lenošná zvířata podívat blíž.

Další zastávkou je kostel Sv. Clementa, který se nachází na úplném jihu, na konci Zlaté silnice. Obdivujeme místní nástěnné rytiny a pokračujeme po jižním pobřeží dále na západ. V Leverburghu se zastavujeme na rychlý nákup, a pak už pokračujeme k osadě Northton, kde u kavárny necháváme auto a oblékáme návleky.

 

Ani dnes nás totiž nemine trocha té chůze a menší výšlap. Před námi ční 368 metrů vysoký Cheapabhal. Zamykáme auto a jdeme přímo k patě hory. Procházíme skrz louky a dostáváme se na bílou písčitou pláž, od které začínáme stoupat přímo vzhůru.

V polovině kopce nás přichází navštívit orlí páreček. Jeden ze dvou, kteří tu hnízdí. Neprší. Na vrcholu ovšem velmi fouká, a tak se raději rychle krčíme za vrcholovou pyramidu. Julinka testuje rychlost větru na pokusném králíku Alešovi. Který zřejmě do teď netušil, že půl metru od něj párkrát proletělo několik rašeliništních shluků. A Jirka se zájmem zkouší hloubku zdejších bažin (naštěstí pouze hůlkou).

 

Je zima. Dlouho na vrcholu nevydržíme. Klesáme dolů po závětrné straně a Jirka nám k tomu hraje na harmoniku všechny možné balady. Úžasné dokreslení atmosféry v dnešní stále ještě zamračené krajině.

 

Po příchodu k autu se vydáváme zpět po západním pobřeží směrem na pláž Luskentyre. Věděla jsem, že rodina Vlčků je výjimečná, ale když se po krátké procházce po bílé pláži začínají kluci hecovat, kdo půjde do vody… Po pěti minutách nevěřím svým očím. Aleš a po něm i Jirka běží do vody. Co nadělám. Přece se nenechám zostudit. Svlékám tedy péřovku, péřovou vestičku, větrovku, mikinu, čepici i rukavice a jen ve spodním prádle si to šinu k vodě… Ani Julinka si nenechá bláznivý nápad ujít a tak už jsme ve vodě čtyři.

Dle automobilu je teplota vzduchu 14°C. Teplotu vody se nesnažím odhadovat. Jedním slovem: studená… Pár temp ve vlnícím se moři mě ale nakonec tak nakopne, že si říkám, proč jsem se doposud v místním oceánu vlastně nevykoupala. Odpověď přijde záhy. To když se do mě opře hebridský vítr, zfialoví mi rty a odkrví se ruce… Ještě že mám tu péřovku, čepici a rukavice, které hned oblékám.

 

Pláž Luskentyre je obehnaná kolem dokola písečnými dunami. Lezeme na jednu z nich a pozorujeme vlnící se moře pod námi. Po chvíli se rozhodujeme k návratu do hostelu a relaxaci. Vyhřívané sedačky v autě a teplá sprcha nám udělá dobře. Kluci chvíli neposedí, a tak se jdou ještě proběhnout na pošťáckou stezku, kde prozkoumávají koryto horského potoka. My, holky, si čteme a relaxujeme :).

 


 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Isle of Skye v červnu 1/4

29.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts