Camino Primitivo 1

11.12.2018

Absolvovat Camino Primitivo byl můj několikaletý sen. Od ostatních poutníků jsem často slyšela, že se jedná o nejhezčí a nejnáročnější camino. A tak mě tato trasa lákala. V létě roku 2018 se na výlet se mnou přihlásily tři neohrožené účastnice Marta, Míša a Martina („Tři M“), a tak jsem si mohla na tuto cestu konečně udělat svůj vlastní názor.

 

Musím souhlasit, že Camino Primitivo je rozhodně fyzicky nejtěžší poutí do Santiaga. Převýšení, které musí poutník během jednotlivých etap zvládnout, je opravdu vyčerpávající. A může leckoho od poutě odradit.

 

Camino Primitivo je v mých očích „sportovním caminem“. Cesta je sice dobře značena, během dne ale nepotkáš víc než dvacet dalších poutníků. Není to tedy pouť, kde by člověk navazoval desítky nových přátelství, jako tomu může být na Camino Portuguese nebo Frances. A ano, je pravda, že cesta vede přes (dle mého názoru) krásnou krajinu hor, která se nevyrovná jiným poutnickým trasám. Pokud ale na caminu hledáš i trochu té kultury, Camino Primitivo může být zklamáním.

3. 7. úterý – Příjezd do Ovieda

Do Ovieda přijíždím v úterý brzy odpoledne. Zařizuji ubytování v pokojíčku městského albergue a čekám na holky. Míša s Martou mají zpožděný let. Vypočítávám dobu přestupu a začíná mi docházet, že to holky na letišti asi nestihnou. Má předtucha se po několika hodinách naplňuje. To už je ale večer a holky zaseklé na letišti v Madridu.

 

Vymýšlím alternativní cestu a zjišťuji, že z madridského letiště jezdí do Ovieda přímý linkový autobus. Za další půlhodinu, ve stejnou chvíli kdy Martina spokojeně sedí v letadle, které ostatní nestihli, jsou holky už v nočním autobusu do Ovieda.

 

Kvůli komplikacím se systémem zamykání nemůžu v noci opustit albergue a jít holkám naproti. Místo toho tedy odpoledne ještě jednou procházím cestu z autobusového nádraží a každou křižovatku poctivě fotím. Popis cesty i s fotkami pak posílám holkám, aby se mi ve městě neztratily.

Jako první přichází hodinu po půlnoci Martina. Zdravíme se u vchodových dveří a v podstatě hned potom si jdeme lehnout. Okolo páté ráno mě budí telefon od Míši a Marty. I ony nakonec úspěšně dorazily do města. Za dvě minuty se pak společně zdravíme na schodech. Ukazuji holkám postele a jdeme si ještě na tři hodinky lehnout.

 

4. 7. středa – První etapa do Grado

Oproti běžným poutnickým ránům, dnes vstáváme výrazně později. Z albergue odcházíme až okolo deváté ranní. Procházíme skrz město, jehož historické centrum je společně se třemi románskými kostely zapsáno na seznam UNESCO. Zabočujeme a před námi se odkrývá pohled na dominantu města, katedrálu z osmého století. Fotíme se s první mušlí a poutnickým ukazatelem.

 

Před námi je dvacet pět kilometrů dlouhá etapa se čtyřmi sty metry převýšení. Holky si ještě kupují trekové hole, a pak už je čas opustit město a vykročit vzhůru do hor. Je pod mrakem. Za městem začíná poprvé pršet. Oblékáme pláštěnky a stoupáme vzhůru.

Trasa vede skrz úvozy, okolo luk a polí. V deštivém počasí si ale stezku příliš neprohlížíme. Jdeme se skloněnou hlavou a doufáme v brzkou změnu k lepšímu, která nakonec opravdu přichází.

 

Do Grada, dnešního cíle, přicházíme před šestou odpolední. Je chladno, ale na obloze začíná prokukovat modrá obloha. Poprvé v mém životě přicházíme do albergue, kde je plno. Voláme tedy soukromnici, u které nakonec přespáváme v pokojících pro dva.

 

I přesto, že jsme po včerejší probdělé noci a dnešní etapě poměrně unavené, rozhodujeme se koupit víno a trochu tu naši první etapu oslavit. Nečekej ale velkou party. Po jedné sklence se totiž rozhodujeme jít spát.

 

 

DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts