Wales, Pembrokeshire 3

13.01.2019

18.8. 2018 sobota – Nikdy by mě nenapadlo, že vrtule od větrné elektrárny může dělat takový bordel. Naštěstí mám sluchátka do uší, které báječně izolují okolní zvuky, a tak se dnes i nakonec poměrně dobře vyspím. Vstávám brzy. Předpověď na dnešní den je nemilosrdná. Odpoledne mi má foukat do obličeje a nonstop pršet.

 

Po několika kilometrech přicházím do Milford Haven. Automaticky hledám veřejné záchody, kde převlékám navlhlé oblečení a doplňuji vodu. Prší. Trochu si říkám, že slovo „prší“ je takové jemné, citově nezabarvené, a tak bych spíš měla použít výraz „chčije“. Venku je hrozně. Odcházím z Milford Haven. Kolem mě je mlha a horizontální déšť mi přináší kapky vody přímo do očí. Po několika hodinách přestává a já přicházím k brodu u Sandy Haven. Je vrchol přílivu, takže přejít přes místní brod je úplně bez šance. U brodu potkávám dva Španěly. Dáváme se do řeči, a později zkoušíme i stopovat. Nechce se mi čekat další tři hodiny na odliv. Nakonec nás bere místní Velšan. Abychom se dostali na druhou stranu brodu, který je od nás vzdálen sto metrů, musíme ujet něco okolo pěti kilometrů.

Nahazujeme batohy na druhé straně brodu a loučíme se. Španělé se vlečou. Brzy je nechávám za zády a jdu sama. Nad vodou se pořád ještě drží mlha a co chvíli začne trochu krápat. Přicházím k majáku u St. Annes Head a přemýšlím, kde ve zdejším větru postavím stan. Po necelém kilometru vidím malý dávno nefunkční lom. „Tady by to šlo,“ říkám si, když scházím do malé prohlubně na útesu. Stan mám postavený za pár minut. Jinak to nejde. Opět prší. Dnešní den byl odpočinkový. 29 kilometrů za devět hodin chůze a necelých devět set metrů převýšení.

 

19.8. 2018 neděle – Otvírám zip u stanu a trochu doufám, že uvidím modrou oblohu. „Naivko,“ zní mi v hlavě při pohledu na kovově modré mraky. Vstávám. Dnes je čtvrtý den. Snídám a při kousání kaše rovnou i balím.

Vracím se zpátky na útesy. V dálce na obloze pozoruji konec fronty a výrazný modrý pruh. „Že by se odpoledne udělalo hezky?,“ doufám a pokračuji okolo obrovské bílé pláže Marloes Sands dál až na výběžek Martin´s Haven, kde potkávám první lidi. Z Martin´s Haven odplouvají trajekty na turistický ostrov Skomer. Dnes ale lodě nejezdí. Příliš fouká. Záchody tu mají ale otevřené, a tak doplňuji aspoň vodu.

 

Přede mnou se odkrývá pohled na vzdálené skalnaté pobřeží zakončené poutním místem St. David´s Head. Obloha se začíná projasňovat a brzo mi nad hlavou svítí i trochu toho letního sluníčka. Okolo Martin´s Haven je rušno. Nachází se zde kempy a jiné možnosti ubytování, a tak tu o turisty není nouze. Stačí ale odejít kilometr od kempu a na dramatickém pobřeží jsem už opět úplně sama.

Další turisty potkávám až v St. Bridges Haven, kde je kostel, pláž a kemp. Mě ale stejně nejvíc zajímají místní toalety, kde vyhazuji odpadky a doplňuji vodu. Po krátkém úseku skrz lesní cestičku klesám do Little Haven, překrásné barevné vesničky se spoustou obchůdků a restaurací. Samozřejmě zde nechybí ani menší pláž, na které se nyní sluní paprsků chtiví výletníci.

 

V Broad Haven přichází mraky, které zaplňují pobřeží až téměř k mořské hladině. Začínám být unavená. Stoupám na útesy, a cesta se rázem stává rovinatou. Stále ještě neprší, ale přes mraky není vidět ani na hladinu moře. Scházím do Nolton Haven a opět stoupám vzhůru. Na okolních svazích se pasou divocí koně. To prý aby se zachovala rostlinná druhová skladba.

V Newgale procházím okolo dalších turistů. Tady už ale nevidím vůbec nic. Dle průvodce, (ano, ještě jsem ho nevyhodila…) by z místní pláže měly vystupovat starověké kůly stromů. No, odliv by sice byl, ale skrz mraky není vidět vůbec nic. Přicházím k záchodu a doplňuji vodu. V nohách mám 37 kilometrů. Hledám místo na spaní, ale nakonec se rozhoduji pokračovat o kousek dál. Stoupám vzhůru a hned zase klesám do údolí. Přede mnou je ideální plácek na stan. Ze zelené travičky odmetávám ovčí bobky.

 

Upřímně jsem zničená. Dnes mám rekord. 38 kilometrů, třináct set výškových vzhůru a dolů. Ležím si jen tak ve stanu a pozoruji mořskou hladinu. Až po několika minutách odkulhávám k místnímu potůčku. „Nejdůležitější je psychika. Aby ses pořád cítila jako člověk,“ vzpomínám na poučky kamaráda britského mariňáka Hamishe, který mi vysvětloval, proč mají vojáci ve výbavě tak hloupou a zbytečnou položku, jakou je holení, a proč ji každý den musí dle rozkazů použít. S přesvědčením, že „psychika je nejdůležitější“ klekám do potůčku a myji si vlasy. „Musíš se cítit jako člověk,“ opakuji si při holení nohou v ledové vodě, které nikdo kromě mě na treku stejně neocení.

 

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

rychle usínám.

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts