Wales, Pembrokeshire 4

14.01.2019

20.8. 2018 pondělí – Pátý den je za odměnu. Budím se do mraky zahaleného rána. Dobře vím, že to nic neznamená, a že předpověď, která hlásí jasno, se opravdu může ještě naplnit. Snídám a balím věci. Dle všech načtených informací (kterých není mnoho) bych dnes měla procházet nejkrásnější oblastí celého treku. Naposledy se otáčím na zelený plácek, kde ještě před pěti minutami stál můj stan a scházím k potůčku. Asi nepozorností ztrácím balanc a poprvé padám.

 

Procházím okolo nádherných skalnatých útesů a po několika kilometrech přicházím do městečka Solva. V barevném přístavu dělám první pauzu. Snažím se vysušit i stan. Tropiko je durch mokré.

Ze Solvy pokračuji až k St. Non´s studni a nedaleké kapli Chapel of Our Lady and St. Non. Přemýšlím, zda se chci podívat i do městečka St. David, které ve svém centru ukrývá údajně překrásnou katedrálu, a nakonec se rozhoduji, že půjdu. Zacházím si sice čtyři kilometry, ale při pohledu na obrovskou katedrálu svého zpoždění vůbec nelituji. V St. David jsou davy turistů. Nedivím se. Je tu krásně a nad hlavou máme opět modro.

 

K pobřeží se vracím stejnou cestou. U studni St. Non rozbaluji a narychlo stavím stan- to aby mi veškeré díly alespoň trochu uschly, a pak už pokračuji po cestičce okolo pobřeží dál. Na rozdíl od včerejší etapy, kdy jsem šla po trase Pembrokeshire téměř sama, dnes potkávám spoustu výletníků a rodinek s dětmi.

 

Procházím okolo rozeklaného pobřeží a před záchranou stanicí St. David´s Lifeboat Station začíná pršet. Rychle oblékám pláštěnku a po pěti minutách je opět jasno. Pokračuji dál. Nespěchám. Vlastně mi je úplně jedno, kde dnes skončím. Jen mě mrzí, že jsem ještě neviděla slibované delfíny, kteří se zde čas od času objeví. Poslední zbytky civilizace nechávám za zády u kempu v Whitesands.

 

V dálce na obloze pozoruji jemný pruh ozářený pomalu zapadajícím sluncem. Nad hlavou mám mraky. Výběžek st. David´s Head, u kterého se nachází mnoho neolitických památek a mimo jiné i Coetan Arthur dolmen, je magický. Místní krajina je naplněna zvláštní energií. Něco mi říká, že se mám odtud co nejrychleji pakovat. „Tady spát rozhodně nebudu,“ říkám si a tělem mi projíždí záchvěv nepochopitelného strachu. Zvláštní pocit mě pak nenechává klidnou ještě několik dalších kilometrů. Stan stavím až daleko za místními kopci označenými jako „Carn“, místy pravěkých rituálů.

 

I dnes mám štěstí a zdejší potůček není vyschlý. „Rychlá sprcha“, a pak už je čas jít spát. Slunce dávno zapadlo. Dnešek byl kupodivu jeden z nejtěžších a nejdelších dní: téměř třicet šest kilometrů a více než čtrnáct set metrů převýšení vzhůru a dolů.

21.8. 2018 úterý – Myslím, že mi to začíná pěkně chodit. Batoh mám už poloprázdný. Z původních třiceti a více kilo zbylo odhadem únosných dvacet. Navíc je dnes i nádherné počasí. S nadšením tedy balím mokrý stan (ano, některé věci se nezměnily) a po několika kilometrech už přicházím do zálivu Abereiddi bay, kde potkávám první známky civilizace.

 

Abereiddi je proslaveno díky Blue Lagoon, mořské tůni, která vznikla po těžbě místního černého kamene. Dlouho se tu nezdržuji. Místo toho pokračuji dál. Trasa teď vede vysoko na útesech. Pode mnou je krásná bílá pláž Traeth Llyfn.

 

Přestože zdejší pobřeží začíná být více obydlené, lidi potkávám pouze ve vesničkách a u mořských pláží. V Abercastle využívám místní veřejné záchodky. Peru a doplňuji vodu. Je úplně jasno, a tak si své kalhotky i čerstvě vyprané ponožky a trička věším na batoh. Z Abercastle opět stoupám vzhůru. Na obzoru pozoruji vzdálený maják. „Jaký asi musí být pohled na pobřeží od majáku?,“ říkám si a snažím se motivovat, abych tento pohled ještě dnes spatřila.

 

Je pozdní odpoledne a já přicházím k majáku. Zvedá se vítr. Přichází další fronta a s ní i mraky. U majáku Strumble Head přemýšlím, kam až dnes asi dojdu. V mapě si vyhledávám další místo s potůčkem. Přicházím k pomníku Carregwestad Point. Scházím po lesní cestě k širokému potoku. „Ideální místo na koupačku, ale úplně špatné místo na stanovaní,“ myslím si. Nakonec si v rychlosti umyji vlasy a udělám večerní hygienu, a poté opět začnu stoupat vzhůru. Přicházím na soukromou louku. Dlouho se nerozmýšlím a stavím stan.

 

I dnes mám v nohách více než třicet pět kilometrů s necelými čtrnácti sty metry převýšení vzhůru a dolů. Mám dost. Zítra mě čeká cesta do Fishguard. Těším se na všechny nezdravé potraviny, které si s radostí dopřeji :) .

 

 


 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU- DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

rychle usínám.

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts