Camino Primitivo 6

16.12.2018

15. 7. neděle – Dvanáctá etapa: Kulháním do Santiaga

I dnešní ráno je slunce schované za mrakem. Procházíme skrz vonící eukalyptové háje a míjíme jednu vesničku za druhou. Dnešní etapa je kratší. Musíme ujít pouze dvacet čtyři kilometrů. Martiny malíček se horší s každým dalším kilometrem.

 

K našemu cíli, ubytovně na Monte do Gozo přicházíme už ve dvě hodiny odpoledne. Po tři sta dvaceti kilometrech, které máme za poslední dny v nohách, to dnes spokojeně balíme. Ubytováváme se a dáváme nožky nahoru.

 

Katedrálu v Santiagu máme sice už na dohled, i tak jsme ale rády za poslední odpočinkový den, kdy máme čas přemýšlet a přehrát si události předchozích dní. „Co by to bylo za večer bez skleničky vína?,“ říkáme si, a tak odpoledne mobilizujeme poslední síly a jdeme se projít do nedalekého obchodu. Večer se pak tradičně dělíme o jednu sedmičku.

16. 7. pondělí – Třináctá etapa: V cíli!

Z Monte do Gozo to je před katedrálu necelých pět kilometrů cesty. Vstáváme a v devět ráno jsme už před katedrálou. Je jasno. Na obrovském náměstí Plaza del Obradoiro není téměř ani noha. Fotíme se s nově opravenou čelní fasádou katedrály, a pak už jdeme do poutnické kanceláře, kde si chceme vyzvednout diplomy. Nikde nikdo. Žádná fronta. Vůbec nechápu, jak je to možné, ale nestěžuji si.

 

Z kanceláře jdeme do bytu, který máme na dnešní poslední noc zamluven. Potkáváme se s majitelkou, předáváme si klíče a hlavně – odhazujeme batohy. Na lehko, bez zátěže se vracíme do centra města. V katedrále si zabíráme lavici se čtyřmi místy a holky se jdou projít za sochou sv. Jakuba nad oltářem a k jeho hrobu.

V katedrále potkáváme staré dobré známé Italky, „Indiánku a Zlomenou ruku“ a pak i „Černé tričko“. Fotíme se a gratulujeme si k úspěšnému dokončení poutě. V pravé poledne začíná poutnická mše.

 

Za hodinu už vycházíme trochu zklamané z katedrály. Dnes se totiž obrovskou kadidelnicí nemávalo. Procházíme městem a já se snažím holky dostat do restaurace, kde jsme si posledně dávali pořádně do nosu. Jenže ouha, v restauraci se už nevaří. Nyní podnik slouží jako bar.

 

Vracíme se tedy zpět do víru města a tentokrát nás vede Martina. Přicházíme do podniku, kde si společně s dalšími užíváme poutnické menu. S plnými břichy se pak odvalujeme do ulic měst, ve kterém se proplétají unavení ale šťastní poutníci s hezky oblečenými a navoněnými turisty a místními.

Holky se jdou projít po památkách a na nákupy. Já jsem v Santiagu už po osmé, a tak mě procházky po městě moc nebaví. Místo toho se vracím na apartmán a třídím fotografie. Holky přichází okolo sedmé večer. Balíme věci. A večer si užíváme poslední společné posezení s lahvinkou červeného.

 

17. 7. úterý – Domů.

Vstáváme v 7:00. V 7:55 již odcházíme z bytu. Jdeme na nedalekou železniční zastávku, odkud nám jede autobus až na letiště. V 10:35 odlétáme společně do Londýna. Už v Santiagu mají problém s trekovými holemi, které nakonec necháváme zadarmo odbavit. Horší je to v Londýně, kde jsou neoblomní. Trekové hole, které by se nám z finančního hlediska nevyplatilo odbavit, necháváme tedy u kontroly. Zpátky domů pak každá z nás odlétá jiným spojem. Loučíme se tedy ve velké hale za kontrolou.

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts