Mallorca aktivně 3/4

22.12.2018

26. 9. středa – okolo Artá; V plánu je odpočinkový den okolo městečka Artá, a tak na rozdíl od předchozích dní vstáváme později. Snídáme a ve tři čtvrtě na deset přijíždíme na parkoviště k jeskyním Coves d´Artá. V deset ráno tu probíhá první komentovaná hodinová prohlídka, a tak si holky kupují vstupenky a brzy mizí v útrobách vápencové jeskyně.

 

Po hodinové návštěvě nasedáme do auta, kterým se vracíme přes městečko Artá  do kláštera (poustevny) Ermita de Betlem. Stoupáme po úzké klikatící se cestičce vzhůru a já přemýšlím, co bych dělala, kdyby jelo auto v protisměru.

 

Chvíli před polednem necháváme auto na parkovišti před kostelem a jdeme se projít na pět set metrů vzdálený vrchol, puig d´en Coassa (320 m), odkud máme úžasný výhled na severní část výběžku okolo Artá.

 

Vracíme se zpět k autu, kde bereme barely na vodu a proviant. Po pěti minutách rovinaté cesty přicházíme ke kamennému stolu a prameni Font des Ermita. Nabíráme vodu (protože na Mallorce voda z kohoutku chutná hnusně), a pak už si konečně odpočíváme u kamenného stolu.

Po návštěvě nedaleké vyhlídky se vracíme zpět do auta a sjíždíme k hradu, který dominuje městečku Artá. Procházíme se okolo cimbuří a scházíme mezi kamenné uličky historického centra.

 

Po prohlídce nasedáme opět do auta. Největší zážitek dne máme teprve před sebou – snahu o vymotání se z úzkých uliček města...

 

Po půlhodině objíždíme zdejší kopce a přijíždíme na konec silnice do městečka Betlem. Necháváme zaparkované auto v řadě okolních aut. Bereme plavky, ručník a vodu a jdeme směrem k pláži el Caló. Cesta je z jedné strany ohraničena mořem, z druhé horami, ve kterých se ukrývá nedávno navštívená poustevna, Ermita de Betlem.

 

Po necelé hodince cesty přicházíme na malou přírodní pláž. Je před pátou. Poměrně pozdě na to jít se plácnout na pláž. Většina místních návštěvníků odchází, a tak jsme brzy na pláži úplně samy. Hodinu a půl. Déle povalování, slunění se a vlastně nicnedělání nedávám. Naštěstí je už půl sedmé, a tak holky přesvědčuji, že pokud si chtějí dopřát ještě nějaké dobré papání ve městě, musíme se zvednout k odchodu.

Odpolední slunce nádherně osvětluje okolní vápencové kopce. Na parkovišti nás čeká naše opuštěné auto. Nasedáme a vyjíždíme na sever do Alcúdie, kam přijíždíme okolo půl osmé večer.

 

Holky si objednávají tradiční španělskou palleu a mě trochu mrzí, že musím cestou zpět řídit.

 

27. 9. čtvrtek – Sa Calobra a výšlap do Trossat vert;

Pokud jsme se včera rozhodly vstávat později, dnes je tomu přesně naopak. Budík nám drnčí už v šest. Vstáváme, rychle balíme věci a se stejnou rychlostí i snídáme. Z Alcúdia odjíždíme před sedmou.

 

Za hodinu už přijíždíme do pohoří Serra de Tramuntana. Slunce akorát vychází a osvětluje části ostrých vápencových hor. Je to neskutečná krása a navíc tu není ani noha! Sjíždíme směrem do Sa Calobra a co chvíli musíme zastavovat, abychom tu místní krásu dokázaly zpracovat.

 

Klikatící se úzká silnice do Sa Calobra je nejznámější cestou na Mallorce. Po půlhodině jízdy, kdy mám už úplně vykroucené ruce a blahořečím automatickou převodovku, přijíždíme na velké parkoviště mezi skalní výchozy. Zamykáme auto a jdeme se projít po probouzející se roklině.

Procházíme skrz kamenné tunely a po chvíli už přicházíme na velké prostranství ke kaňonu Torrent de Pareis. Před námi jsou z všech stran obrovské útesy. Pohledem nás ale nejvíce přitahuje Sa Calobra, uzoučká průrva mezi útesy, jejíž pláž tvoří jediné propojení s nedalekým mořem.

 

Je tu nádherně! Fotíme si místo nyní úplně bez lidí! A jdeme se projít do kaňonu. Procházku nám ale brzy zablokuje vodní hladina, ve které se zdejší krajinný fenomén zrcadlí. Vracíme se tedy na kamenitou pláž a hodinu a půl tu jen tak zevlujeme a s úspěchem usínáme.

 

Do kaňonu začínají proudit davy turistů. Je chvíli po jedenácté, ideální čas se zdejchnout. Po sprše nasedáme do auta a opouštíme nyní už turistický blázinec. Jedeme vzhůru a proti nám jedou davy aut a autobusů. Úzká klikatící se silnice je mým soukromým peklem. Objíždí nás autobusy s turisty a já za volantem úplně trnu. Od několika kolizí nás dělí centimetr, možná dva.

 

Konečně jsme na normální silnici. Pauzírujeme na vyhlídce „mimo nebezpečí“, a po chvíli už zase nasedáme do auta a pokračujeme směrem k přehradě Embassament de Cúber. Necháváme auto na téměř plném parkovišti a jdeme směrem k vodnímu rezervoáru.

 

Je jedna hodina, když necháváme vodní hladinu za zády a s každým dalším krokem se přibližujeme horské chatě Tossals Verds. Procházíme skrz vápencové hory Serra de Tramuntana a co chvíli musíme na své cestě projít nějaký ten lidmi prokopaný tunel.

 

U Tossals Verds nás čeká zasloužená pauzička. Je krásně. Holky si dávají pivečko a já s díky odmítám. Ztvrdly by mi nohy, a pak už by mě zpátky k autu nikdo nedostal. Po půlhodině se zvedáme a pokračujeme po okružní cestě zpět. Obdivujeme okolní krajinu a po další hodině a půl přicházíme k autu.

 

Dnes máme dost. Nasedáme a řítíme se zpět do apartmánu.

 

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts