Vnější Hebridy v srpnu 3

03.01.2019

2. 9. neděle – Pošťáckou cestou a pravý hebridský nečas;

Osada Rhenigidale byla poslední vesnicí ve Velké Británii, kam ještě na konci minulého století nevedla silnice. Pošťák tak musel s veškerou poštou chodit z Tarbertu šest kilometrů pěšky. Dnes máme tedy v plánu procházku po jeho denní trase hezky dlážděné „pošťácké stezce“.

 

Zataženo a v odpoledních hodinách i déšť. Na dnešní den je předpověď celkem jasná. Vstáváme brzy. Snídáme, balíme věci a nezapomínáme ani na pláštěnky. Z okna hostelu pozoruji mraky, které se drží ve výšce okolo pěti stech metrů. Nasedáme do auta a první kilometr a pár výškových metrů si usnadňujeme jízdou.

Před námi je vrchol kopce Toddun 528 m, kam ale nejdeme. Místo toho scházíme po cestičce dolů. Z jedné strany jsme kryti horou, z druhé obdivujeme výhled na moře a pevninskou část Skotska. Klesáme až na malou kamenitou pláž, po které přichází výrazné stoupání. Mraky klesají níž. Brzy se dostáváme na úroveň prvních mlžných opatů. Stoupáme vzhůru a u pyramidy značící vrchol trasy ani nezastavujeme. Okolo nás je bílá tma. Místo toho klesáme dolů a po chvíli už rozeznáváme první výhledy na Tarbert.

 

Dostáváme se k silnici, po které jdeme k nedalekému jezeru Locana Lacasdail. Půl dvanácté, ideální čas na menší občerstvovací pauzu. Zastavujeme u malého parkoviště a svačíme. Po půl hodině se zvedáme k další etapě cesty. Jdeme po cestičce okolo jezera a brzy začíná pršet. V zádech máme tradiční horizontální déšť. Oblékáme pláštěnky a cestu okolo jezera si moc neužíváme. Hory jsou zahalené v mracích. Stoupáme přes sedlo směrem na sever a brzy se dostáváme na silnici vedoucí do Rhenigidale.

Nikde nikdo. „To je super,“ ještě kdyby tak foukalo přímo proti nám,“ libuje si Martin ve zdejším počasí, které během květnové cesty na Isle of Skye ani jednou nezažil. „Neboj. Bude,“ odpovídám při představě následné trasy cesty.

 

Před námi je téměř sedm kilometrů silnice. Pokud nám tedy nikdo nestopne, jenže za hodinu a půl okolo neprojíždí jediné auto. Potoky vody nám chvístají přímo do obličeje. Jdeme v mokrých pohorkách a čelíme silnému nárazovému větru, který nás co chvíli vykolejuje z rovnováhy. Na hostelu nás vítá několik mladých, stejně zmoklých turistů. Rozděláváme oheň a sušíme, co se dá.

 

3. 9. pondělí – Scalpay, konečně tuleni a sluncem zalité Hebridy; I dnes vstáváme brzy. Je načase se rozloučit se severními ostrovy. Balíme všechny věci a po snídani opouštíme osamělou osadu v Rhenigidale. Sjíždíme na jih. Nejvyšší hebridské vrcholky necháváme za zády a vjíždíme do Tarbertu. Naším cílem je ostrov Scalpay. Necháváme auto na konci silnice a dál už jdeme pěšky.

Scalpay je malý ostrůvek plný tuleňů, vyder a mořského ptactva. Místní se zde živí produkcí mořských plodů. Turisté sem jezdí za nejstarším majákem na západním skotském pobřeží. Eilean Glas se nachází dva a půl kilometru daleko od poslední asfaltové silnice. Necháváme automobil u menšího parkoviště a za půl hodiny už stojíme před polorozpadlými budovami majáku.

 

Procházíme okolo větrem a deštěm zkorodovaných železných trubek, propadlých střech a zplesnivělých podlah. Jediná budova, která vypadá ještě k světu, je nově natřená věž majáku. Po podrobném prozkoumání místního urbexu se vracíme k autu.

 

Přejíždíme nově zbudovaný most, po kterém opouštíme ostrov Scalpay. Před námi je klikatící se Golden road, silnice na východním pobřeží ostrova Harris. Zastavujeme v zátoce, kde několik minut pozorujeme kolonii tuleňů. Nad hlavou nám začíná svítit slunce.

Další zastávkou je kamenný kostel Sv. Klementa, jedna z mála kulturních památek na ostrovech. V 14:20 už musíme do přístavu v Leverburgh, odkud nám za několik minut vyjíždí trajekt na jižní ostrovy.

 

Na malý ostrůvek Berneray připlouváme v 15:40. Přejíždíme k hostelu, kde se ubytováváme, a poté vyrážíme na odpolední procházku po pětikilometrové bílé pláži. Obloha je téměř jasná. Slunce se začíná chýlit k obzoru. Na pláži jsme téměř sami.

 

Společně stoupáme na nejvyšší vrchol ostrova Moor Hill (93 m), ze kterého ukazuji Blance a Martinovi budovu našeho hostelu. Není se kam ztratit, a tak je posílám domů a sama se pak vracím chvíli před západem slunce k autu.

 

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts