GR 223, Menorca 3.

09.01.2019

10. 10. – středa, Ciutadela a konečně kopce; Budík mi zvoní už v sedm ráno. Balím navlhlé věci a odcházím z hotelového resortu jako by nic. První pauzu si dávám až u přístavu v městečku Ciutadella. Je ráno. Obloha je pořád ještě zakryta mraky. „Žiješ?,“ přichází mi jedna sms za druhou a já přemýšlím, proč bych jako nežila. Vše se vysvětlí telefonátem s maminkou. „Na Mallorce jsou záplavy. Devět mrtvých,“ oznamuje mi a je ráda, že mě slyší.

 

V nedalekém supermarketu dokupuji potraviny. Venku opět prší. Na veřejných záchodcích si myji vlasy a některé kousky špinavého oblečení. Je devět hodin ráno a já vyrážím do sluncem ozářeného města.

Ciutadela je po Mahonu druhé největší ostrovní město. Procházím historickou zástavbou a brzy se dostávám do Cala en Blanes, bizardního uměle vystaveného resortního městečka. Přede mnou je kamenná step a mořské sklaní výchozy. Procházím okolo skalního oka Pont d´en Gil a brzy nechávám jakoukoli známku civilizace za zády.

 

Začíná kapkat a já si uvědomuji, že jsem někde vytratila pláštěnku na batoh. Přemýšlím, jak moc jsem byla u balení věcí naivní, když jsem si myslela, že na Menorce neprší a nevzala si s sebou ani stan, ani žádné voděodolné oblečení...

 

U majáku Punta Nati přicházím opět mezi turisty. Odhazuji batoh a jdu se podívat k majáku. Obloha je zatažená, ale neprší.Procházím po severní straně ostrova a v Cala Morell obdivuji rozlehlé neolitické pohřební komory. Pauza. Kontroluji mapu, a protože nejsem nijak zvlášť unavená, pokračuji dál.

U pláže Platja d´Algaiarens opouštím pobřeží a zacházím do pastvin ve vnitrozemí. Pomalu se začíná stmívat. Nacházím pramen. Dobírám zásoby vody a trochu se snažím umýt. K dnešnímu nocovišti to mám ještě dva a půl kilometru. Kontroluji čas a dochází mi, že za patnáct minut bude tma jako v ranci. Běžím. Největší přítmí je v lesních částech. Nikde nikdo. Jen já a dusot mých dopadajících tenisek.

 

Na kamenitou pláž Cala Pilar přicházím už za úplné tmy. Na útesu vidím chajdu, místo mého dnešního nocoviště. Škrábu se vzhůru a po večerním běhu jsem už opět úplně zpocená. Ustýlám si pod kamenným stolem. Sprcha z camelbacku. Připravit snídani a jít spát. Nad mořem se blýská. Je mi úzko při představě další probdělé noci, ale naštěstí se mraky pohybují druhým směrem.

 

11. 10. – čtvrtek, Žádné resorty a sluncem zalitá Menorka; Budím se do jasného rána. Jako bych se ocitla na jiném ostrově. Rovinatou západní část Menorky nechávám za zády. Přede mnou jsou zelené kopečky a skalní výchozy severu. Nikde nikdo. Snídám, balím věci a vyrážím přes první kopce.

 

Nevím, jestli je to jen tím sluncem, ale sever Menorky je prostě nádherný. Přestávám spěchat a užívám si výhledy po opuštěné krajině. U Cala Pregonda přicházím mezi turisty a dochází mi voda. Přemýšlím, zda dokážu ujít dalších pět kilometrů bez vody a naštěstí mě zachraňuje španělsko-izraelský pár, který mi do prázdného camelbacku vlévá nový litr vody.

 

Užívám si každý pohled a nový výhled. Na pláži Cala Tirant doplňuji vodu a snažím se trochu umýt. Přicházím k obchodu. Pivečko to jistí. Pokračuji po silnici směrem k Ses Salines, v ruce plechovku od piva a v uších hudbu. „Konečně dovolená,“ říkám si při kontrole předpovědi počasí. Ano, i během dalších dní má být nad Menorkou úplně jasno.

 

Přicházím na pláž Arenal de Son Saura. Přemáhá mě lenost a navíc se už stmívá. Nad hlavou mi začínají zářit hvězdy. Stelu si pod deštníkem v naději, že se ráno neprobudím úplně mokrá od rosy.

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU     -     DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

rychle usínám.

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts