Wales, Pembrokeshire 2

12.01.2019

16.8. 2018 čtvrtek – Předpověď se nemýlila. Vstávám do slunečného dne a po půl hodině od probuzení mám již vše zabalené na zádech. Les za Saundersfoot nechávám svému osudu a směřuji k Tenby.

 

Tenby je jedno z dovolenkových pobřežních městeček. V půlce srpna to tu žije ve velkém stylu. Jenže město, které je během teplých dní okupováno davy turistů zeje během zimy prázdnotou. Většina domů jsou hotely, nebo soukromé apartmánky. Zatlučené okenice, nedostatek práce a hlavně sociální problémy si během slunného letního odpoledne, kdy jsou stolečky u zdejších kaváren obsazeny do posledního místa, dokáže představit jen málokdo.

 

Procházím okolo jednoho hotelu za druhým a dostávám se do malebného historického centra. „Ahoj, ty jdeš celou pobřežní cestu v Pebrikeshire?“ zastavují mě dva Angličani, a tak se dáváme na chvíli do řeči. Obdivují mou nebojácnost vyrazit na trek sama a po zhlédnutí mého batohu i mou fyzičku. Loučíme se a já opouštím město.

„Konečně rovina,“ říkám si při pohledu na kamenitou pláž, po které vede další část trasy a brzy svého nadšení lituji. Malé kamínky se mi sypou do nízkých tenisek a cesta přes pláž tak připomíná spíš neobratné klopýtání. Za pláží začíná opět terén stoupat a klesat. Jsem na skalních útesech. Fouká vítr a svítí sluníčko. Ideální čas na vysušení mokrého stanu.

 

Pauza. Vytahuji mokrý stan i solární nabíječku a tenčím obrovskou zásobu jídla. Po hodinové přestávce nahazuji opět batoh a pokračuji dál až do Manorbier, kde doplňuji vodu u parkoviště místního hradu. Po cestě potkávám jen několik dalších jednodenních výletníků. Lidi s velkým batohem, kteří jdou přechod, potkávám jen tři.

 

Nejkrásnějším místem celého dneška je určitě záliv s nádhernou pláží v Barafundle Bay. Já jsem ale trochu asociální, a když vidím všude okolo tolik lidí, rychle přecházím hezkou pláž a mizím na liduprázdných útesech.

Dnešek je prvním dlouhým dnem. Nejsem ještě pořádně zničená, a tak si dávám do těla. U Bosherstonu začíná zapadat slunce. V nohách mám 32,4 kilometrů a 1500 metrů převýšení. Je čas jít spát. Stavím stan v písečných dunách a hygienu řeším tradičně zavěšeným camelbackem. Po jedenáctihodinovém pochodu mám dost.

 

17.8. 2018 pátek – Úkol dneška, zní jasně: „Vyjíst co nejvíce zásob,“ říkám si při pohledu na obrovskou tašku plnou jídla a trochu bolavá kolena. Balím všechny věci a mezi tím i stihnu posnídat.

Za půl hodiny už mizím mezi duny. Na nedalekých záchodcích u farmy Trefalen doplňuji zásoby vody a zlepšuji ranní hygienu. Trasa vede skrz vojenský prostor. Naštěstí se dnes nestřílí, a tak mohu v klidu projít. Přicházím opuštěnou krajinou ke kapli St. Govan´s Chapel, která je zaklíněna mezi útesy. Je nádherně, ale na obloze už pozoruji příchod fronty.

U mořských skalních jehel Elegug Stack Rocks se cesta stáčí do nudného vnitrozemí. Jdu po silnici. U Freshwater West se konečně dostávám opět k pobřeží. Všude okolo mě jsou písečné duny a na plážích surfaři v neoprenech. Rychle procházím skrz turisticky atraktivní pláž a mizím na opuštěných útesech. Okolo mě jsou krásné černé ostružiny. Jsem asi jediná, kdo je tady sbírá.

 

Pokračuji po skalních útesech. Nikde nikdo. Jen já a bušící vlny. Obloha je nyní úplně zatažena a co chvíli se na mě snáší sprcha drobných kapek. Ve West Angle Bay dělám další pauzu. Jsou tu veřejné toalety a já mám po třech dnech už mastné vlasy. Umývám si hlavu v malém umyvadélku a při své odpolední hygieně nezapomínám ani na obličej a další partie. Dobírám vodu, načež mi batoh na zádech opět těžkne.

Začínám zpomalovat. V Angle Point se přede mnou objeví ošklivé pobřeží s továrnami a přístavními doky. „Kdybych tak někoho stopla, abych tuhle hnusnou část nemusela jít pěšky,“ říkám si a zacházím za roh. „Můžu tě hodit do Pembroke,“ říká mi místňák nasedající do Škodovky. „Super,“ odvětím a po půlhodině povídání mě nakonec veze až do Pembroke Dock. Děkuji a kontroluji autobus do Milford Haven. Brzy ale zjišťuji, že dnes odpoledne už žádný spoj nejede. Nahazuji tedy opět batoh a pokračuji přes obrovský most Cleddau Bridge směrem do Neyland.

 

Dle mapy zjišťuji, kde bych tak mohla postavit stan, načež si vybírám malou loučku u kostela Llanstadwell za městem Neyland. Přicházím ke kostelu a zjišťuji, že pokud nechci spát na náhrobním kameni některého z nebožtíků, budu muset pokračovat dál. V nohách mám už 37 kilometrů. Jdu přes jedenáct hodin a převýšení je kilometr vzhůru a dolu. Stmívá se a já sotva klepu nohama, když konečně objevuji malé odpočívadlo s piknikovými stoly.

 

Dlouho neváhám. Stavím stan a myji se tradiční camelbackovou metodou.

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

rychle usínám.

 

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts