Wales, Pembrokeshire a Ceredigion 5

15.01.2019

22. 8. 2018 středa – I dnes vstávám do podmračeného rána. Přes tlusté mraky se dere několik slunečních paprsků. Balím. Za půl hodiny už nahazuji batoh a loučím se s příjemnou kempovací loukou.

 

U městečka Goodwick nechávám útesy a pobřežní cestu za sebou. „Civilizace,“ říkám si s úsměvem na tváři a rovnou zatáčím k malému obchůdku s potravinami. Jako bych měsíc nic nejedla. Kupuji všechno! Chipsy, čokoládu, banány i bílý tučný jogurt. Je poledne. Ideální doba na obědovou pauzu. Přicházím do nedalekého přístavu. Vytahuji úplně mokrý stan a další navlhlé věci, které by se mohly během přestávky alespoň trochu vysušit. Nad hlavou mi sice svítí slunce, na východě ale pozoruji černé mraky. Kontroluji předpověď počasí. Dle Norů i Britů mám poslední hodinu, než začne pršet. Balím sušší stan a vydávám se na východ.

Nudná silnice a chodníky mezi domy. Tak vypadá Pembrokeshire coastal way mezi městečky Goodick a Fishguard. Městskou zástavbu opouštím až za barevným přístavem ve Fishguard. Obloha je úplně zatažená a na horizontu už pozoruji závoje deště. Zrychluji krok. V osadě Pwllgwaelod se rozhoduji během své cesty po Pembrokeshire nepodvádět. Pokračuji tedy dle ukazatelů vzhůru a brzy přicházím na vyhlídku na nejvyšším místním útesu. Bohužel těsně před vrcholem začíná pršet, a tak z údajně nejkrásnějšího pohledu po dalekém waleském pobřeží nemám téměř nic. Klesám a horizontální déšť mi nepříjemně chlístá přímo do obličeje. V Cwm-yr-Eglwys začíná déšť ubírat na intenzitě a já opět opouštím zbytky civilizace.

 

Mraky se dostávají až na úroveň mořské hladiny. Brzy jsem zahalena bílou tmou. Silný východní vítr přináší další déšť. Stoupám a klesám po ostrých útesech a vlastně vůbec nic nevidím. Boty mám už úplně durch. Pět hodin. Tak dlouho už bez přestání prší a tak dlouho jsem už nepotkala ani živáčka.

„Proč to vlastně dělám? Co je to za formu sebemrskačství? Proč nejsem někde v teple a suchu?,“ hlavou se mi honí myšlenky a já po šesti hodinách v dešti vzdávám a hledám místo na spaní. Přeci jen, už je po šesté odpolední. Čas postavit stan a relaxovat.

 

Nacházím poměrně rovnou plochu. Postavit stan mi trvá něco okolo dvou minut. Házím batoh na mokrou podlážku a nořím se do útrob zelené kopule. Všechno je vlhké až mokré. Tenisky stejně jako ponožky nemá smysl ždímat. Jiná situace je u mokrého péřového spacáku. Ten ždímám nejvíc, jak můžu. „Aspoň, že mám suchou mikinu a merinové podvlíkačky,“ říkám si zabalená po uši ve spacáku na mokré karimatce.

Dnešek byl po psychické stránce rozhodně nejtěžším dnem. Ani fyzicky to nebyl zrovna odpočinek: 1350 metrů vzhůru a dolů a k tomu 33,6 kilometrů. Snad bude zítra lépe.

 

23. 8. 2018 čtvrtek – Chce to morál, abys ráno opustil teplo spacáku a navlékl se do mokrého oblečení, obul mokré boty, zabalil mokrý stan a vydal se mokrou travou dál. Už od rána si zoufám. Místní počasí a boty, ze kterých se při každém kroku vyvalí voda, mě psychicky sráží.

 

Na obloze jsou sice mraky, sluneční paprsky si ale úspěšně proráží cestu skrz. V zálivu Ceibwr Bay je polojasno. U kempu Alltycoed potkávám první turisty a konečně se mi otvírá pohled na druhou část mé cesty – Ceredigion coastal path.

Přicházím k pláži Poppit Sands a stavím stan. To aby se mi co nejrychleji vysušil. Obloha se černí, ale než stihne opět zapršet, balím stan, karimatku, spacák i zbytek nyní již suchých věcí. Do St. Dogmaels musím pokračovat po silnici.

 

V poledne mě vítá cedule St. Dogmaels a malý sloupek s informací o začátku/konci mé trasy. Mám radost. Volám mámě, abych ji tu novinu sdělila, a pak už pokračuji dál směrem do Cardigan.

 

V Cardigan hledám oficiální začátek dálkové trasy Ceredigion Coastal path. Po několika minutách vyzvídání v info centru vzdávám a smiřuji se s tím, že fotku u začátku trasy neudělám.

Obloha se nyní úplně temní a nad městem visí potoky vody. Schovávám se do průjezdu a naplno si uvědomuji výdobytky civilizace. Do teď když na cestě okolo pobřeží pršelo, tak jsem musela jít dál. Nebylo kde se schovat.

 

Po deseti minutách průtrž mračen končí a nad Wales je opět jasno. Dokupuji jídlo a vracím se z města zpět k pobřeží. V kempu si natáčím vodu a vyhazuji odpadky. Je jasno a začíná být i vedro. Přicházím nad pláž Mwnt a nacházím první ukazatel hlásající „Ceredigion coastal path“. Mám radost, a protože je nádherně, tělem mi projíždí vlna energie a spokojenosti. Opět jsem okolo skalnatého pobřeží úplně sama.

 

Slunce začíná zapadat za horizont. Snažím se najít rovnou plochu na kempování, ale marně. Louku, která by nebyla až tak šíleně z kopce nacházím po několika kilometrech až nedaleko vojenské základny. Rychle stavím stan. Je jasno a fouká. „Dnes bude v noci chladno,“ myslím si a počítám dnešní kilometry a jejich převýšení: 38,3 km a 1400 výškových metrů nahoru a dolu.

 


 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU- DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts