Indonésie 2019-9.

03.05.2019

Při úplňku neprší

22. 2. Pátek – kempování na Pulau Asok

Na dnešní ráno nám Intan maminka připravila indonéskou tradiční snídani – mix nudlí, rýže, arašídové omáčky a dalších spíše neznámých ingrediencí. Poprvé nám příliš nechutná, a tak si jdeme zlepšit chuť do nedalekého baru s čerstvě rozmixovaným ovocem.

 

Před desátou se zvedáme. Protože máme ve skupině dvě zvídavé zdravotní sestřičky, domluvila jsem s Intan návštěvu místní nemocnice. Kluci zůstávají na hotelu. Nemoci a jejich možnosti léčení ve zdejších podmínkách je nezajímají. V nemocnici máme k dispozici mladého medika, který nám ukazuje místnost za místností, včetně místní „kartotéky“, výdejny léků a porodního sálu, kde se nachází i inkubátor. Ne, zachraňovat předčasně narozené děti vážící půl kila je pro místní scifi.

Před polednem se vracíme. Vyzvedáváme kluky a jdeme opět do domu Intan, kde se pro nás už připravuje hodina vaření. Intanina maminka má nachystané ingredience a předpřipravené některé části jídel na zrychlení celého procesu vaření. I my ale přidáváme ruku k dílu a za chvíli už opékáme tenké placky, na které vléváme rozmixované vejce s petrželí. V hrnci naproti mezi tím bublá pálivá kari omáčka s kousky kuřete.

 

Po necelých dvou hodinách máme uvařeno a můžeme jít konzumovat. Je to dobrota, a protože nám hodně jídla zbylo, Intan maminka ho začne úplně automaticky rozdávat komukoli, kdo si zrovna přijde s mističkou, nebo krabičkou.

Ve dvě hodiny odpoledne už opět stojíme na místním molu. Zabaleni na dnešní noc a zítřejší den cestujeme na ostrov Pulau Asok. Po půlhodině připlouváme k mělčí části, a přesto, že Intan tatínek, zkušený rybář, zběsile gestikuluje a upozorňuje na blížící se nebezpečí, náš lodivod plnou parou najíždí na korálovou mělčinu. „Ach jo,“ vzdychnu a zakroutím hlavou, načež se začnu smát. „Indonésané, to nevymyslíš,“ říkám si a opět přemýšlím, jak místní země stále ještě dokáže fungovat.

 

Čekáme na novou lodní vrtuli. Ta stará se úplně rozšmelcovala o korály. Klárka to vzdává, a protože je ostrov už opravdu nedaleko, rozhoduje se tam jednoduše doplavat. Po půl hodině čekání přijíždí záchranná loď a po dalších deseti minutách už opět plujeme.

 

Asok je malý podlouhlý ostrůvek. Přibližně kilometr dlouhý a sto metrů široký. Připlouváme na jeho západní břehy, protože ty východní jsou neskutečně mělké lemované korály. Vyndáváme věci na pláž a necháváme si shodit ze stromu kokosy. Intan tatínek mezitím staví přístřešek, o kterém si všichni myslí své.

Počasí se začíná měnit. Zvedá se vítr. Nad Balai se objevují obrovská černá tropická mračna. Atmosféra se rozdělila na několik vrstev, a přesto, že vítr fouká z druhé strany, ve vyšších vrstvách je to opačně. „Tohle nevypadá dobře,“ říkám si při pohledu na oblohu a přemýšlím, jaké víry přinesou jaké počasí.

 

Intan tatínek stále ještě staví příbytek, který nás ale při jakémkoli větším dešti rozhodně „nepodrží“. „Ne ne, je skoro úplněk, to nikdy neprší,“ říká mi zcela vážně do očí a ještě dodává, že vítr fouká na druhou stranu. Nemůžu uvěřit, že to myslí vážně.

 

Jdu se podívat na druhou stranu ostrova, kde se nachází malá částečně opuštěná chajda. „Ideální místo. Tady se dá schovat,“ říkám si a vracím se zpátky. Načež burcuji ostatní, aby to zabalili, a šli na druhou stranu. Právě v čas. S prvními kapkami deště přicházíme pod střechu.

Nad námi to bouří. Po prvních kapkách se spouští šílený tropický liják. Vítr zanáší kapky i pod střechu, a tak se před dalším kolem tropické bouře snažíme vybudovat i přenosné zdi. Vracím se za Intan a jejím tatínkem a navrhuji, aby šli za námi, že mohou vařit i pod střechou. Oba dva, úplně promočení, souhlasí.

Přichází další kolo bouřky. Tentokrát déšť přichází ze západu. Nad hlavami nám lítají blesky a duní hromy. Z našeho idylického ohýnku při úplňku na opuštěné pláži zbyla jen ta idylická myšlenka. Tulíme se k sobě a jsme opravdu vděční za chajdu.  Přemýšlím nad predikcí, že „při úplňku neprší“ a musím se opět trochu smát.

 

Prší celou noc. Blýská se a hřmí. Nikdo z nás pořádně nespí. Když pak konečně nad ránem usínám, přichází v 5:30 na scénu místní kohout a jeho nekonečně hlasité „kikirikí“, přičemž mám chuť ho zabít!

 

Kdyby si to náhodou nevěděl(a), v Indonésii při úplňku neprší. Stačí se zeptat jakéhokoli účastníka naší cesty a každý ti to rád vysvětlí :).

 

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU     -     DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts