Soukromé letní Hebridy 3

03.02.2020

Turisticko-relaxační den okolo Isle of Lewis

5. 8. – pondělí: Předpověď na dnešní den hlásá občasný déšť. Jenže počasí se na Vnějších Hebridách mění každou minutou, a tak jsou místní předpovědi přinejmenším dost nepřesné. Vyjíždíme na severozápad a nad hlavou nám přes deštivou předpověď svítí slunce.

 

První zastávku děláme u Callanish. Světově proslulé neolitické kamenné kruhy jsou už desítky let zapsány na seznamu UNESCO. Pokud existuje jen jedna opravdu turistická lokalita na Vnějších Hebridách, pak je to právě kamenný kruh Callanish I o půdorysu keltského kříže. Kromě největšího Callanish I jsou v lokalitě odhalené ještě dva menší kruhy- Callanish II a Callanish III.

 

Zastavujeme u Callanish II. Jdeme se podívat na neolitické pozůstatky, když v tom nám do oka padne dvoupatrový polorozpadlý kamenný domeček. Otáčíme směr a jdeme se nejdříve podívat na místní Urbex.

Z Callanish II vede cestička k menším kamenům tvořícím Callanish III. U zdejších památek jsme téměř sami. Jiná situace je u hlavního kruhu, kde se nachází velké parkoviště, návštěvnické centrum a kavárna. „Tolik lidí jsem tu snad ještě nezažila,“ říkám si a přemýšlím, zda se někdy Vnější Hebridy stanou opravdovým turistickým rájem, jako je tomu například u nedalekého ostrova Isle of Skye.

 

Další zastávkou je Broch Dun Carloway, který se už dva měsíce údajně rekonstruuje. (Pozn. Kromě cedule oznamující, že dochází k obnově památky, jsem tu ještě nikdy nezpozorovala jakoukoli opravnou činnost.) I tak respektujeme místní nařízení a jdeme se projít po okolní krajině. Všude je zelená travička a rozkvetlé vřesy. Nedaleko se třpytí modrá hladina moře.

Ve vesnici Gearrannan tvořenou z tradičních kamenných domečků a vřesovcových střech prší. Místní „Blackhouses“ jsou také součástí UNESCO a i tady je až příliš mnoho turistů. V Borve, další malé vesnici po cestě na sever, objevujeme první otevřenou restauraci. Pauzu na jídlo využívám ke krátkému odpolednímu spánku. Budí mě až teplo ze svítícího sluníčka a po chvíli i ťukání na okénko. Jedeme dál na sever, až k nejsevernějšímu bodu ostrova Lewis, Butt of Lewis (pozn. – v překladu „zadnice ostrova Lewis“).

 

Butt of Lewis je dle Guinessovy knihy rekordů největrnějším britským místem. Dnes máme štěstí. Svítí sluníčko a na místní poměry téměř nefouká. Ležíme na travnatých útesech a díváme se do dáli. Obcházíme okolo skalnatých útesů a pozorujeme líně se povalující tuleně. Je odliv, a tak se zdejší „válečci“ vyvalují přímo na odhalených kamenech u mořských útesů.

Vracíme se zpět na jih. Projíždíme okolo rašelinových plání a mě napadá menší neřest. Zastavujeme a jdeme si z místních polí vzít 3 usušené rašelinové kusy. To abychom zjistili, jak ta místní rašelina vlastně hoří.

 

Počasí se horší. U nejvyššího skotského kamene, Clach an Truishal, máme dokonce nad hlavou i duhu. Sjíždíme dál na jihovýchod až do ostrovního „city“ Stornoway. Další zastávkou je smutný pomník tragické lodní nehody Iolaire, která se stala přesně před sto lety. Pak už nás čeká jen nákup nafty, dokoupení zásob v Tesco a cesta zpátky do domečku, kde do tří do rána ochutnáváme další druhy skotských piveček.

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1

24.02.2020