Skotský sever 3

09.02.2020

Ostrov Handa, ptačí ráj

13. 7. – sobota: Vstáváme opět v 7 ráno. Balíme a v 8:25 už vyzvedáváme odpočatého a voňavého Honzu s Pavlou :). Dnes máme v plánu první odpočinkový den. Ehm… tedy přesněji řečeno: odpočinkový půlden na ptačím ostrově Handa.

 

Do Tarbetu, odkud má v 9:00 vyjíždět na Handu trajekt (rozuměj malý člun pro 12 lidí), přijíždíme už čtvrt hodiny před devátou. Jenže je sobota. Ráno po pátečním večeru, který bývá tady na skotské vysočině hodně divoký. Takže abys správně pochopil skotskou mentalitu… je 9:15 a v přístavu nás čeká už asi čtrnáct. Člun i jeho posádka stále v nedohlednu. Dalších deset minut. Aleluja! Loudavou chůzí přichází první lodník. Zdraví se s čekajícími, jakoby nic. Nikdo nenadává. Všichni pokorně čekají v řadě…jak britské…

Je 9:40 a my konečně dostáváme vesty a vyrážíme k nedalekému ostrovu. Na Handě nás vítají místní správci a ochránci přírody, kteří zde počítají jednotlivé hnízdící druhy. Po krátkém brífinku nás konečně pouští na ostrov, tedy na jeho vymezenou část. Jdeme se podívat k Velkému útesu, kde hnízdí nejvíce ptactva.

 

Potkáváme první papuchalky, roztomilé dvaceticentimetrové ptáčky s barevným zobáčkem a srandovním, neobratným letem :). Zdejší Velký útes je ornitologickým rájem! Skála je od paty k nejvyšším travnatým místům pokryta ptactvem a jejich exkrementy. Ptáci jsou úplně všude! Jejich křik a zápach prozrazuje místní kolonii na stovky metrů daleko.

 

Další papuchalci a další desítka jiných výrazně početnějších druhů. Za Velkým útesem děláme tradiční přestupek- jdeme se podívat blíž k útesům, kde máme papuchalky na metr daleko. Ležíme v trávě a se zatajeným dechem pozorujeme místní neobratné ptáčky.

Ve 14:00 se vracíme zpátky na loď. V přístavu nasedáme do auta a odjíždíme směrem do vesničky Kinlochbervie, kde dokupujeme potraviny v místním vesnickém „supermarketu“. Piknikujeme a balíme věci na výlet do další bothy, Strathan.

 

Honzu s Pavlou necháváme přímo u začátku cesty do Bothy, kde potkáváme skupinku pěti starších skotských horolezců, našich dnešních spolubydlících. S Martinem a Zuzkou odjíždíme na nedaleké parkoviště, kde necháváme auto a společně pak jdeme směrem do bothy. Honzovo koleno se začíná lepšit (nebo že by to byly ty prášky proti bolesti?). Do chaloupky přicházíme současně. Zdravíme se s horolezci a ubytováváme se v levém pokojíku.

 

Bothy Strathan je umístěna na překrásném místě. Signál ani internet tu nenajdeš. Jen pole, ze kterých se krájí rašelina na podpal. Povídám si se Skoty a pomalu mi padá brada. Někteří z nich mají vylezeny všechny vrcholky Munro (dvakrát) a všechny Corbety! Teď už jsou prý v horolezeckém důchodu, a tak už jen chodí po bothies. „Krásný důchod,“ říkám si :).

Nejsevernější Sever :)

14. 7. – neděle: I dnes vstáváme v 7 ráno. Snídaně, zabalení věcí, loučení se s horolezci a můžeme vyrazit směrem na Sandwood bay. Úzká pěšinka nám po pár metrech mizí mezi rašeliništi, vřesy a mokrou travou. K bílé pláži, jedné z nejkrásnějších v celé Velké Británii, to máme jen několik kilometrů. Drny, mokrý rašeliník a věčné přeskakování menších a větších potůčků nám cestu hodně zpomaluje. Před samotnou pláží nás čeká ještě poslední náročný úsek, přechod mělké řeky. Sundáváme tedy boty a přecházíme nejmělčím úsekem s vodou nad kolena. Na obrovské bílé pláži jsme téměř sami. Obědváme a pozorujeme velké vlny Atlantiku.

 

Zpátky k autu vede pohodlná šestikilometrová cestička. Počasí se lepší. Za dvě hodiny máme jasno a nad hlavou modrou oblohu. Ve tři hodiny přichází povinná kávičková pauzička, po které nasedáme do auta a přejíždíme na sever. Za Durness zastavujeme u Smoo cave, obrovské jeskyně, která byla obydlena už během vikinské éry.

Je tak nádherně, že se náš odpolední road trip mění v popojíždění, zastavování a focení. Krajina severního pobřeží připomíná tu islandskou, s tím rozdílem, že tady chybí jinde všudypřítomní turisté.

 

Z hlavní silnice zabočujeme doleva na Strathy point, výběžek s majákem. Parkujeme auto a jdeme se projít ke skalnatému pobřeží na jehož konci vyčnívá jeden z mnoha Stevensonových majáků. Do Thurso, největšího městečka na severu, přijíždíme až okolo osmé večerní. Slunce svítí a světla je, jako by bylo pravé poledne.

 

Ubytováváme se v podkrovním apartmánku. Následuje nákup, vaření, praní a sušení, aneb jak to vypadá, když po několika dnech člověk přijde zpátky do civilizace.

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU - DALŠÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

Please reload

Featured Posts