Sentiero Italia, Sardinie 3.

12.02.2020

Zoufalství – naděje – zoufalství a naděje… 

Vstávám s jasným plánem. Místo hledání cesty a prodírání se skrz křoviny tam a zpět jdu stopovat. Balím a scházím na silnici SP 14. Páté auto konečně zastavuje. Místní učitel angličtiny mě nabírá a veze směrem ke křižovatce se silnicí SS 427. Prý tady lidi moc stopařům nezastavují. S díky se loučíme.

 

Jdu pěšky okolo ztichlé asfaltky a snažím se stopnout jakékoli auto jedoucí mým směrem. Po půlhodině se mi nakonec daří zastavit policistu, který mě bere až do Sant Antoni di Gaddura.

V malé vesničce mezi horami doplňuji zásoby vody. Silnice střídá prašnou cestu, po které následuje opět silnice. K první zamčené bráně přicházím po šesti kilometrech. Zastavuji se a přemýšlím, kam dál. Místo cesty mezi křoviny volím jednodušší trasu po silnici. Opět stopuji. Tentokrát mi zastavuje první auto a v něm starostlivý Ital, který mi zkracuje silniční utrpení o nějaký ten kilometr.

 

Pokračuji po úzké zarůstající pěšince vzhůru do hor. Nikde nikdo. S každou další zatáčkou očekávám konec pěšiny, který by znamenal návrat zpět na silnici. Naštěstí se tak neděje a po dvaceti minutách přicházím ke starému dolu. Slunce svítí, je krásně a přede mnou jasně viditelná prašná cesta směřující mezi korkové háje dolů do údolí.

 

Další kratší obcházka, a potom už zase trasa přímo vzhůru. Třetí přelezená brána a cestička opět do údolí. Usilovně přemýšlím, za co se vlastně trestám, když tady chodím doprava a doleva jako štvané zvíře, když v tom konečně přicházím k velké silnici SS 127, za kterou mě čeká nááááádherná široká, prašná a hlavně značená cesta!

Dostávám se do turistické oblasti u hory Monte Limbara (1362 m). Dalších šest kilometrů je jako cesta rájem. Hory všude okolo a nikde nikdo. Pauzíruji u kašny, kde provádím odpolední hygienu a opět peru. Stačí ale další dva kilometry a situace je opět vzhůru nohama. Krásná, značená cesta mizí. Přede mnou je spadlý strom a do písku vyrytá značka kříže. Chvíli jdu alternativní cestou, ale brzy mi dochází, že tudy se nikam nedostanu. Dívám se do map a zkouším další trasu, která po kilometru končí.

 

„Co teď?,“ říkám si při pohledu do map. Přede mnou je 150 metrů křovin. Snažím se zkoncentrovat. Prý když se člověk uklidní, vesmír mu cestu ukáže sám. Dívám se okolo s myšlenkou, že přeci nemůžu být v této situaci první, a pak zcela instinktivně namířím prvním krokem do křoví, kde „nacházím“ cestu-necestu vedoucí směrem na údajně značené Sentiero.

Z pocitu, že jsem zachráněna, mě velmi rychle vyvede další konec pěšinky. Ostružiní a další trnité šlahouny mi trhají kůži na lýtkách, holeních i pažích. Slunce začíná pomalu zapadat. Není čas ztrácet čas oblékáním dlouhých nohavic. Jdu po kamenech, prodírám se skrz vyschlá koryta řek a z nohou mi začíná odkapávat krev. Adrenalin se zvyšuje společně se zvyšujícím se pulzem. Po zoufalých a nekonečných pěti stech metrech přicházím konečně na něco, co vypadá jako cesta. Slunce zapadlo. Nemám chuť hledat lepší místo na spaní a tak svůj žďárák s karimatkou a spacákem vybaluji přímo na zarůstající cestě.

 

Dnešní trasa: 33,5 km, 1450 m výškových vzhůru a 850 m dolů.

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST    -     NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1

24.02.2020

1/10
Please reload

Recent Posts