Sentiero Italia, Sardinie 4.

13.02.2020

Když si myslíš, že už tě nemůže nic překvapit…

Budím se ještě před východem slunce. Balím a scházím po pěšince dolů do údolí. První přelézání brány na sebe nenechá dlouho čekat. To druhé je o chlup náročnější, neboť se dostávám mezi stádo koz, které hlídají pastevečtí psi. Procházím okolo farmy a jsem ráda za hole, jedinou pomoc proti štěkajícím psům.

I dnes bude veselo, říkám si u další brány, po které následuje zahrazení cesty. Mé kroky směřují do malého městečka Monte, to je ale dál, než si myslím. Přicházím k železnici, u které propukám v zoufalý smích. Ano, i tady zapomněli během trasování Sentiero Italia doplnit podchod. Přelézám plot a přecházím koleje, za kterými mě už čeká jistota v podobě asfaltky.

Jestli jsem si myslela, že tím mé dnešní dobrodružství končí, tak jsem se spletla. Daleko zajímavější je situace u dálnice, kde je podchod pro jistotu zcela zabetonován. Po dvoukilometrové „vyhlídkové“ cestě okolo svodidel a svištících aut přicházím na kruhový objezd a silnici do Monte.

 

Dokupuji pár pochutin a odcházím z podhorského městečka. Zoufalá situace se značením se proměňuje. Přicházím k první oficiální značce Sentiero Italia, které mě provází na dalších desítkách kilometrů. Aleluja! V duchu děkuji klubu Alpino Italiano za značení a stoupám vzhůru do hor mimo silnice.

 

Je tu nádherně. Konečně nemusím každých pět minut kontrolovat mapu a mohu si jen tak jít. Během své cesty jsem nepotkala jediného výletníka. Situace se nemění ani dnes. Scházím k řece, která je po horkých letních dnech téměř vyprahlá a pokračuji opět vzhůru až k budově sardinských lesníků.

Objevuji kohoutek s vodou a dlouho neváhám. Sprcha, doplnění vody a vyprat, stará známá trojice nejdůležitějších činností u vodního zdroje :).

 

Dnes je jedním slovem nádherně. Pokračuji od opuštěné lesnické chaty vzhůru a brzy se dostávám na krásnou širokou cestu vedoucí po hraně hor. Slunce se začíná chýlit k obzoru. Jdu v rychlém tempu, když v tom mi přes cestu proběhne další divočák. Husí kůže, zrychlený tep, mrazení a úplné zamrznutí. Chvíli naše letmé setkání musím rozdýchat, a pak pokračuji dál.

K vykopávkám Sos Nuratolos to dnes už nestíhám. Místo toho rozdělávám kemp kdesi u cesty. Kromě zvláštních zvuků, které přisuzuji jelenům v říji, je měsíc téměř v úplňku. Světla je jako přes den. I po 38 kilometrech, 1150 m výškových vzhůru a 1020 m dolů se dnes nespí moc dobře.

 

Značky, cesty, pivečko, pohodička a hlavně – Laura non c'è.

I dnes vstávám ještě před svítáním. Balím rosou promočený žďárák a další rozházené věci a po snídani (rozmočených vločkách) nahazuji batoh a vyrážím do pomalu se probouzející krajiny. Po prvotním stoupání k Sos Nuratolos, tradičním obydlím „nuragi“, přicházím na vrchol místních hor, ze kterých je nádherný výhled na okolní krajinu.

 

Slunce svítí, na obloze není jediný mráček a viditelnost je neskutečná! Scházím dolů do údolí a nepotkávám ani živáčka. Okolo mě jsou napolo sklizené korkové háje. Před polednem přicházím do malé horské vesničky Ala, kde doplňuji vodu a nakupuji všechny možné nesmysly v místním supermarketu.

Poprvé se cítím jako v Itálii. V obchodě začíná hrát známá píseň Laura non c'è a okolní nakupující (včetně obsluhy) si začínají broukat. Zapomínám na všechny peripetie se značením a ztrácením se. Otvírám pivečko. Je mi dobře.

 

Po vysušení spacáku a všech mokrých věcí z ranní a večerní rosy opět nahazuji batoh a civilizaci nechávám za zády. Korkové háje střídají pastviny s ovcemi a opuštěné hory. Cesta se shoduje s offline mapami a co víc, dokonce je i poměrně dobře značena. Slunce začíná zapadat.

Po 32 kilometrech, 1000 m výškových vzhůru a 1436 m dolů končím svou dnešní pouť přímo u cesty.


 

PŘEDCHOZÍ ČÁST    -     NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1

24.02.2020

1/10