Sentiero Italia, Sardinie 8.

17.02.2020

Perda e Liana a změna plánu

Začínám nesnášet měsíc v úplňku. To pochopí asi pouze ti, kteří zažili několikadenní kempování během jasných úplňkových nocí. Celý den svítí sluníčko, obloha bez mráčku, a v noci máš pak místo nádherných hvězd nad hlavou měsíční lampu a světla jako přes den.

 

Nespí se mi dobře a to nejen kvůli měsíčnímu světlu. Mé včerejší radikální řešení zkrátit Sentiero Italia ve mně vyvolává protichůdné pocity. „VZDALA jsem to“ běží mi v hlavě myšlenky, jenže co už. Automobil i ubytování na jeden den v Palmě jsou již zaplaceny, a když jednou pohár trpělivosti přeteče, je těžké něco vracet zpět.

Budím se do dalšího slunečného rána. V údolí pode mnou je mlžný opar. Balím a vracím se zpátky na prašnou cestu. Ano, ani tady není trasa Sentiera Italia značená nebo alespoň skrz les vyklučená.

 

Procházím ranní krajinou. Kývnutím hlavy zdravím pasáčka ovcí, který kolem mě profrčí v nablýskaném jeepu. V údolí u řeky Flumendosa je už zase absolutní klid. Okolo velkého mostu jsou umístěny značky s upozorněním na možnost přívalových záplav. Při pohledu na široké vyschlé koryto je opravdu těžké si představit jakékoli vodní nebezpečí.

„Ach jo,“ říkám si při pohledu do offline map. Ani tady se vykreslené cesty neshodují s realitou. Místo přímé pěšiny vzhůru jdu oklikou po zig-zag silnici. Za půlhodinu přijíždí první auto. Řidič zastavuje a ptá se, kam jdu. Dáváme se do řeči a za dvě minuty už sedím v jeho autě. Co naplat, že vlastně potřebuje na druhou stranu.

 

Stoupáme vzhůru a bavíme se „o životě“. „Ty nemáš přítele? Manžela? Děti?,“ kouká na mě nevěřícně a dodává, že bychom mohli vyrazit „za zábavou“. Jsem sama uprostřed hor. Není čas cokoli vysvětlovat, a tak se uchyluji ke lži. Náboženství vždycky pomůže. Zvlášť pokud se nacházím v silně katolické zemi, kterou Itálie rozhodně je. „Jsem silně věřící křesťanka,“ odpovídám s tím, že „pobavení se“ nesplňuje mé křesťanské zásady. Mladý Ital posmutní a za pět minut mě už vyhazuje na rozcestí u paty skalního výchozu.

 

Perda e Liana je zajímavým skalním útvarem, který je vidět už z daleka. Je devět ráno. Sluníčko svítí, a já se rozhoduji ušetřený čas jízdou v automobilu využít k vysušení spacáku a rosou zmáčených věcí.

Kontroluji mapy, a protože není kam spěchat, rozhoduji se absolvovat delší trasu přes vrchol Pizzu Margiani Pubusa (1324 m). Perda e Liana je skalní monument, který je vlastně hezčí pozorovat z dálky než být přímo na něm. Úplně jiná situace je ale na vrcholu Pizzu Margiani Pubusa. Na rovném skalním výchozu mě po náročném výšlapu odměňují výhledy do vzdálené krajiny. Výhled je tu tak dobrý, že zde lesníci postavili i jednu ze svých pozorovatelen ostrovních požárů. Kromě sloužícího lesníka jsem i na tomto vrcholku úplně sama.

 

Z Pizzu Margiani Pubusa scházím k turistickým chatičkám v Montarbu. Cestou dobírám vodu a opět peru. Trasa do Taquisary nabízí úplně jiný krajinný typ než doposud. Holé horské pláně střídají lesy s hustým keřovým patrem. Co chvíli se na obzoru objevuje nová skála a nový skalní výchoz. „To je úplný lezecký ráj,“ říkám si při pohledu na další vápencovou stěnu.

 

Protože mám času dost, rozhoduji se pro delší trasu, a tak pokračuji k vrcholku Serra Perdu Isu (1083 m), u které mě čekají další prehistorické stavby, nuraghy a hlavně další nádherný a zcela opuštěný lezecký revír.

Sluníčko zapadá. Scházím dolů k silnici, kde by dle offline map měl být zdroj vody a odpočívadlo, ideální prostor na přespání. Místo slibovaného klidu mě vítá gang štěkajících psů a vyschlá kašna. Pokračuji dál až do malého zapomenutého horského městečka Taquisara. Mé kroky mají jediný cíl: místní bar.

 

Taquisara je místo, kde „chcípl pes“. Kdyby na silnicích chyběl asfalt, myslela bych si, že jsem se ocitla v arménské vesnici. V nádražním baru konečně shazuji batoh. Objednávám pivečko, chipsy, čokoládu a nabíjím mobil. Internetový signál tu vázne.

 

V místní putice jsem za exota. Jediná holka široko daleko. Dopíjím pivečko. Venku už je dávno tma a místo racionálního rozhodnutí sbalit batoh a najít místo na přespání objednávám další rundu. Zasloužím si,“ říkám si a počítám dnešní trasu. 30 kilometrů, 1323 metrů vzhůru a 1610 metrů klesání.


 

PŘEDCHOZÍ ČÁST   -     NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1

24.02.2020