Treking na Sardinii 11.

20.02.2020

Kaňon Gorroppu a pláž Cala Luna

Kaňon Gorroppu je jedním z nejnavštěvovanějších sardinských míst. „Připrav se na davy,“ upozorňovali mě všichni. A tak jsem se rozhodla davům vyhnout a spoléhat na lidskou lenost. Na parkovišti u hotelu Silana jsem už před osmou ranní. Jak se dalo očekávat. Jsem tu sama. Vítr sílí a mlžné opary klesají na úroveň okolních hor. Přede mnou je sedm kilometrů a 725 metrů klesání.

 

Na „kozí“ stezce nepotkávám nikoho. Úplně sama jsem i v kaňonu, který je jedním slovem velkolepý. Strážce celého místa potkávám až v půlce kaňonu, kdy se snažím oblézt jako sklo hladké kameny. „Co tady děláte,“ zní naštvaný hlas jednoho ze strážců, načež mi vysvětluje, že tu sama být nemůžu. „Co už,“ říkám si. „Vstupné zaplatím potom, hlavně, ať mě tu nechají,“ doufám, načež mi správce sebere hůlky, které mi vlastně jen překáží a pustí mě dál.

 

Být v Gorroppu úplně sama, bez klevetících lidí je v podstatě neskutečným zážitkem. Obrovské vysoké skály uzavírají uzoučký kaňon, který je domovem mnoha endemických druhů.

Po necelé hodině rozjímání a poslouchání dopadajících kapek z okolních skalnatých stěn (Gorroppu, stejně jako okolní náhorní plošiny Supramontes jsou tvořeny propustným vápencem.), přichází první turisté. Balím své „saky paky“ a vracím se ke vstupnímu stanu, kde dostávám přednášku o historii a unikátnosti celého místa.

 

Z Gorroppu vedou na parkoviště jen dvě cesty. Pro ty „unavenější“ je to dražší jízda objednaným automobilem. Pro ty, co chtějí ušetřit, nebo jednoduše mají nohy, je to „kozí stezka“ přímo vzhůru. Přede mnou je tedy 7 kilometrů stoupání. Ano, mám nohy.

 

Cestou potkávám turistu za turistou. „Už tam budeme?,“ ptá se mě snad každý druhý a já přemýšlím nad tím, zda jsme jako civilizace opravdu tak zlenivěli. Při příchodu k hotelu Silana vidím plné parkoviště. Turisty asi neodradila ani předpověď bouřek a vytrvalého deště.

Nasedám do auta. Je poledne a nastává otázka, kam dál :). Projíždím nově zakoupeného průvodce (no jo, když to člověk nemusí pořád tahat na zádech, to se mu pak knihy dobře nakupují). Zátoka s pláží Cala di Luna je nádherné místo. Alespoň tak mi to tvrdili všichni, se kterými jsem se doposud dala do řeči. Deseti kilometrová trasa tam a zpět a 400 výškových metrů k tomu je ideálním odpoledním „tréningem“.

 

Startuji auto a přejíždím do přímořského městečka Cala Gonone, ze kterého pokračuji okolo pobřeží dál na jih. Čím blíž „startovního bodu“ celého treku, tím víc aut vidím okolo silnice zaparkovaných. Přijíždím až téměř k otočnému bodu pro autobusy a parkuji miniaturního  smartíka do mezery mezi další auta.

 

Na Cala di Luna vede příjemná rovná (rozuměj „mírně zvlněná“) cestička. Je odpoledne, a tak se většina návštěvníků spíše vrací cestou zpět. Kdyby nebylo pod mrakem a skalní výchozy nebyly zakryty mraky, určitě by to byla ještě větší podívaná. I tak je procházka a samotná pláž na Cala di Luna hezkým místem.

Na pláži jsem skoro sama. Aby ne. Jsou téměř čtyři hodiny odpoledne a brzy začne slunce zapadat. Sundávám tenisky, bořím nohy do písku a po čtvrthodině odpočinku vyrážím na cestu zpět.

 

V Cala Gonone přijíždím do kempu, ve kterém si za 3 eura platím sprchu. „Teplé sprše se stejně nic nevyrovná,“ říkám si, zatím co se spokojeně nahřívám horkým proudem :).

 

Road trip a Grotta Marmori

Po probouřené noci přichází výrazné ochlazení. Přejíždím do Dorgali, jednoho z mnoha hezkých barevných sardinských městeček. Nad okolními horami to bouří. V dálce pozoruji závěsy deště, které se nepříjemně blíží. Nasedám opět do auta a místo pořádného výšlapu si užívám první den sardinského „roadtripu“.

Z Dorgali přejíždím do městečka Ulassai. Vzdálenost sta kilometrů překonávám za tři hodiny jízdy! Ne, dálnice tu není. Místo rychlostních silnic si užívám úzké horské cesty. V Urzulei odbočuji na vyhlídkovou silnici SP 37. Během půl hodinové jízdy potkávám jediné auto. Dost často zastavuji a přemýšlím nad tím, že horské výšlapy, jsou vlastně zbytečné. Na Sardinii stačí nasednout do auta a vyrazit :).

 

V Ulassai parkuji u jeskyně Grotta Marmori. Místo vstupného 12 euro neplatím nic. Potkávám se totiž s průvodcem Timmem, který mě dovnitř dostává společně s jeho skupinou zadarmo. Grotta Marmori je nádhernou obrovskou jeskyní. Průvodce má připravený výklad v němčině, angličtině i francouzštině. Společně s námi je v jeskyni asi sto dalších lidí. „Škoda,“ říkám si. „Návštěva by byla určitě daleko zajímavější, pokud by nás bylo jen dvacet.“

 

S Timmem a jeho skupinou německých důchodců se loučíme hned po prohlídce. Mé další kroky směřují do Taquisara, kde se mám už za pár hodin potkat se Zdeňkem a dalšími Čechy, kteří se vypravili na pochod přes pohoří Supramontes.

 

 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST   -     NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST

 

 

Please reload

Featured Posts

Léto na Vnějších Hebridách 1