Čtyři měsíce na Pulau Balai, závěrečná zpráva 10.

05.04.2018

Vůbec tomu nemůžu uvěřit! Je duben a já už jsem opět téměř dva týdny doma- v Evropě! Kam se poděly čtyři měsíce na Pulau Balai? V Indonésii čas rozhodně utíká ještě rychleji než u nás. Párkrát se vyspíš a najednou je měsíc pryč, pak druhý, třetí a za chvíli už začínáš přemýšlet nad cestou zpátky domů. Čtyři měsíce. Jeden by řekl: „Až příliš dlouhá doba pro pobyt na dvoukilometrovém ostrově kdesi na západě Sumatry“. Mně to ale nepřijde. Právě naopak. Než si člověk zvykne na zdejší vedro, kulturu a hlavně pracovní tempo, které až příliš často zahrnuje slovo munkin („možná“), najednou jsou dva měsíce pryč a veškeré snahy o změnu teprve v plenkách.

 

Dle původního plánu jsem měla na Pulau Balai působit jako pomocný dobrovolník zaměřující se na rozběhnutí edukační části projektu záchrany korálů. Místo dohodnutého měsíce jsem ale nakonec na ostrově (hlavně kvůli vlastnímu zájmu) zůstala téměř čtyři měsíce a kromě vzdělávání se zaměřila i na ostrovní problém s absencí odpadového hospodářství.

Na začátku mého působení jsme se společně s indonéskými kolegyněmi, Intan a Desi, specializovaly na tvorbu plánu jednotlivých lekcí. Hodiny jsme vymýšlely tak, aby na sebe logicky navazovaly a postupně se zvyšovala náročnost environmentálních témat. Náš první týden proběhl výborně. U dětí bylo vidět nadšení a zájem o probíranou látku.

 

Jiný jazyk

Zároveň přišly na řadu i první zcela očekávané střety s místní kulturou. První kolizi vyvolala jazyková bariéra. Na Pulau Balai téměř nikdo nemluví anglicky, proto bylo nutné, abych se alespoň trochu začala učit indonéštinu. K mému štěstí mi v učení hodně pomohli právě místní, kteří si na rozdíl od většiny Evropanů nedrží žádný odstup a komunikují velmi napřímo. Pokud nerozumíš, budou ti danou větu opakovat tak dlouho, že ti nezbyde nic jiného než použít online překladač, případně se naučit indonésky. Zvolila jsem tedy druhou variantu a začala se učit místní jazyk, což společně s nošením tradičního oblečení vyvolalo mnoho kladných reakcí jak ve škole, tak v celé místní komunitě.

 

Jiné náboženství a zvyky

Druhou kolizi vyvolalo rozdílné náboženství a s ním spojené zvyklosti a pravidla. Po prvním týdnu jsem si zvykla na zahalená ramena a kolena (a to i během šnorchlování a plavání v moři). Stejně tak jsem si zvykla na různé pauzy na modlení. Tedy že si od 17:00 do 20:00 nikde nenakoupím ani nenajím.

V rámci respektování místních tradic jsem například musela upravit i jednotlivé schůzky s našimi spolupracovnicemi a samotný výukový plán. Jinými slovy, bylo potřeba zpomalit. Přiklonit se k místnímu tempu. Přestat na lidi tlačit a raději je na svou stranu „táhnout“. 

Vnímání času a závazků

Absolutně nejtěžší bylo pro mě přijmout fakt, že Indonésané mají na všechno spoustu času a i předem dohodnutá schůzka se může nakonec pět minut před začátkem zrušit, případně posunout na neurčito. Z evropského pohledu je tedy velmi náročné (téměř nemožné) se na čemkoliv pevně domluvit. Výukové hodiny tak pokaždé začínaly v jinou dobu, stejně tak jako naše spolupracovnice na schůzky přicházely někdy o půl hodinu dříve, někdy o půlhodinu později. S tímto je samozřejmě spojen i fakt, že Indonésané nemají žádný časový management a je potřeba hodně úkolů sice plánovat, ale následně řešit ad hoc. Jedinou možností, jak pokračovat v práci bylo stát se trpělivou a flexibilní.

 

Jak jsem brzy pochopila, změny se tu dějí pomalu a každá změna vyvolá řadu nevole. Jakýkoli, i sebemenší problém se řeší několik dní. To je samozřejmě z mého hlediska poměrně frustrující a demotivující k jakékoli další akci. Dobrovolník musí být tedy psychicky velmi odolný a je dobré si držet i určitý profesní odstup.

 

Komunita

Pulau Balai je poměrně malý ostrov. Na délku měří zhruba 2 kilometry a oběhneš ho za necelou půlhodinku plouživého poloběhu. Místní komunita je sice malá, ale disponuje obrovskou hybnou silou. Během mé práce bylo tedy třeba se zaměřit na místní ostrovany a správně je zapojit. Respektování tradic, vstřícnost, pozornost, zpomalení pracovního tempa nebo i obyčejná konverzace a naslouchání místním byly jen některé z důležitých základních znaků chování, které mi během mého působení postupně otevřely dveře k ostrovanům.

Druhá část projektu: plastové odpady

Stejně tak jako jiné tropické ostrovy, má i Pulau Balai obrovský problém s plastovými odpady. Na ostrově neexistuje žádné odpadové hospodářství a většina plastů se pálí přímo před domy ostrovanů.

Během druhé fáze jsem se tedy kromě výuky na školách zaměřila i na možnosti řešení „plastového problému“. Za tímto účelem jsem se spojila s několika neziskovými organizacemi, které působí jak v Indonésii, tak v jiných částech světa. Společně s Intan a Desi jsme začaly šířit osvětu o pálení plastu a jeho působení na lidský organismus a přírodu.

Ecobricks

 

Následně jsem přes organizaci Trash-Hero objevila projekt Ecobricks, který mě úplně nadchnul. Své první ecobricks jsem vytvořila na ulici s pomocí místních dětí a dospělých, kteří ke mně ze zvědavosti přicházeli. Do výukového plánu jsem zařadila hodinu na téma Ecobricks a celý projekt předvedla ostrovním autoritám. Mimo jiné jsme společně s indonéskými spolupracovnicemi vymyslely i soutěž na sbírání plastového odpadu a nabídly místním dlouhodobý projekt.

Děti nám začaly nosit naplněné plastové lahve „měkkým“ i „tvrdým“ plastem. Během čtrnáctidenní soutěže se nám podařilo „zachránit“ téměř 100 kilo plastu, který by jinak skončil v ohni před místními domy, nebo na improvizované skládce. Naše činnost vyvolala počáteční velké nadšení. Současně jsem si ale uvědomila, jak těžké bude motivovat místní, aby v projektu pokračovali i bez naší intervence.

 

Z vybraných Ecobricks jsme stihli vytvořit dvě židličky a knihovnu, která slouží k uskladnění knih s environmentální tématikou, které nám byly darovány neziskovou organizací Green-Books. Již během vyhlášení soutěže jsme zveřejnili další, dlouhodobý projekt, díky kterému bychom chtěli v průběhu roku „vybrat“ mnohem více ecobricks, a ty následně použít na větší komunitní projekt.

 

Samozřejmě jsem si vědoma toho, že Ecobricks nejsou udržitelným řešením místního odpadového problému. Na druhou stranu mohou být skvělým edukačním prostředkem k chápání odpadu jako staro-nového materiálového zdroje.

Tři (téměř čtyři) měsíce na Pulau Balai mi daly hodně nových zkušeností a přátelství. Pochopila jsem, že pokud máme na ostrově pomoci s jakoukoli změnou, je nutné, aby ji místní požadovali a aby si uvědomovali daný problém sami.

 

Jakožto Evropani jsme pro ostrovany vzorem. Což nás staví do výborné pozice, kdy můžeme ledacos ovlivnit. Současně ovšem nesmíme ztratit postavení průvodců, kteří pouze ukazují cestu, mají vědomosti, nadšení a sami jdou příkladem.

 

Dále je velmi důležité, abychom se pro místní stali motivátory. Podpořili je v přemýšlení a vlastní iniciaci nových projektů. Zvýšili sebevědomí a environmentální vzdělání jednotlivců, kteří v budoucnu převezmou náš vliv. To vše s vědomím že se my sami nikdy nestaneme plnohodnotnou součástí místní komunity.

PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU

 

 

 

 

práce na Pulau Balai.

Please reload

Featured Posts

Sentiero Italia, tak trochu jiná dálkovka…

11.11.2019

1/10
Please reload

Recent Posts