Klara Skuhrava
24. říj 20204 min
Aktualizace: 3. úno 2021
Okolo Mývatn a cesta zpět pro auto…
Den desátý: Budíme se po polo-probdělé noci. Vítr neustává. Ještěže alespoň neprší. Snídáme a vyrážíme na poznávací cestu okolo jezera. První zastávkou je jeskyně s horkými prameny Grjótagjá, která se proslavila v seriálu Hra o trůny. Bohužel je zde zakázáno koupání. Smočit si nohy v horké vodě je víc než lákavé…
Nedaleko jeskyně se nachází oblast bahnitých vývěrů Hverir s ikonickou žluto-oranžovou horou Námafjall (490 m). Parkujeme a div že nám vítr nevylomí dveře z ruky. Procházíme se okolo bublajících a kouřících vývěrů, a pak už stoupáme vzhůru na vrchol Námafjall. Postup vpřed je kvůli sílícímu větru téměř nemožný. Odměnou za obrovské úsilí je nám výhled z vrcholku hory. Jezero Mývatn, okolní vulkanickou krajinu v čele s kráterem Hverfjall i bublající vývěry Hverir a lázně Mývatn máme jako na dlani.
Z Námafjall pokračujeme okolo „Nekonečné sprchy“ (pozn. Další vývěr teplé vody, tentokrát vyveden do sprchy, u které je instalováno i umyvadlo.) do oblasti Krafla a ke kráteru Vití. I tady se situace s přemírou turismu v průběhu let proměnila. Dříve okružní trasa je nyní zkrácena a upravena podle vodících lan jen do půlky kráteru. Kráter Vití tak i se svým mléčně bílým jezírkem alespoň zůstane nepozměněn i pro další generace.
Přejíždíme na druhé parkoviště, ze kterého se chceme vydat na cestu po nové lávě do oblasti okolo vrcholku Leirhnjúkur (592 m), když v tom dostávám zprávu, že Carcoolka je již opravena. Vymýšlíme tedy plán na další čtyři hodiny, neboť tak dlouho trvá cesta z oblasti Mývatn do Egilsstadir a zpět. Po krátké debatě všichni nasedáme do auta a jedeme směrem Egilsstadir. V půli cesty odbočuji k úžasnému čedičovému kaňonu Studlagil, kde začíná čtyř kilometrová v celku rovná pěšina okolo vodopádu Studlafoss až k nejzajímavější části kaňonu a zpět. Sama pak vyrážím do Egilsstadir, kde nakupuji nějaké dárky pro všechny zúčastněné a nabírám Janu. Společně pak jedeme do autoservisu, vyzvedáváme auto, platíme a přejíždíme na letiště, kde nechávám vypůjčené Discovery. S Janou se loučíme opět u její práce, a pak je konečně čas vrátit se do Studlagilu.
Přijíždím právě v čas. Skupinka na mě čeká jen necelých deset minut. Jak se brzy dovídám. Všechno by bylo skvělé, kdyby v půlce cesty nezačalo pršet a lidi neměli na nohách jen tenisky. Vytápím auto na maximum, aby se všichni alespoň trochu zahřáli a společně se vracíme přes opuštěnou lávovou pouštní krajinu zpět k jezeru Mývatn. Já šťastná, že máme k dispozici zase velké auto, a že jsou všechny problémy zažehnány.
Lávová pole okolo Krafla, kráter Hverfjall, islandský les okolo jezera Mývatn a cesta dál
Den jedenáctý: I dnes nám nad hlavou svítí sluníčko a i dnes brutálně fouká. Po snídani se vracíme do místa, kde jsme včera skončili, na parkoviště před nejčerstvějšími lávovými vývěry do oblasti okolo vrcholku Leirhnjúkur (592 m).
Procházíme se po široké cestě. Nad hlavou modrá obloha a okolo nás černá spoušť, která místy dýmá. Jakoby se tu láva vylila včera. Přitom poslední vývěr pochází už z roku 1984. Ani tady návštěvník nemůže chodit, kde se mu zlíbí. Dřevěné chodníčky střídají vodící provazy a tyčemi vymezené pěšiny. I my dodržujeme pokyny a jdeme pouze po vyznačených cestách.
Černou lávu přerušují žluto-oranžová místa sirných vývěrů. Největší se nachází na vrcholku Leirhnjúkur (592 m), ze kterého je krásný výhled po okolní krajině, která je rozkouskovaná dle jednotlivých lávových vývěrů.
Z Leirhnjúkur (592 m) scházíme opět dolů a vracíme se k autu. Dalším místem k návštěvě je šedivý kráter Hverfjall. Projíždíme okolo elektrárny poháněné geotermální energií, zpět okolo Nekonečné sprchy, jezera Mývatn až na malou štěrkovou cestu, která nás vede až k patě kráteru. Co chvíli nám auto zasype nepříjemný lávový písek. Ano, stále ještě fouká a vítr je tak silný, že s sebou unáší i vrchní nezpevněnou vrstvu lávy.
Stoupáme vzhůru na kráter a šedivá lávová struska nám pod nohama nepříjemně klouže. I z nejnižšího bodu prstence kráteru máme nádherný výhled po okolí. V dálce dokonce vidíme i třpytící se ledovce. Procházíme se po prstenci dokola, a pak nás čeká úplná změna prostředí, krátká procházka skrz islandský les ke břehu jezera Mývatn.
Zelená barva hájového porostu a vůně rostlin ostře kontrastuje s „mrtvou“ lávovou krajinou okolo. Slunce stále ještě svítí, a tak Jirka neváhá a jde se koupat do jezera. Po krátké procházce přejíždíme zpět do kempu, kde balíme věci, obědváme a přejíždíme dál na severozápad. Lávové krajiny s vývěry, krátery a nekonečnými pláněmi bylo už dost.
Přijíždíme ke Godafossu, jednomu z nejkrásnějších islandských vodopádů a jdeme se projít k jeho patě. Nádherné třpytící se závoje proudící vody lze jen těžko vyfotit. Kdybychom přijeli dopoledne, slunce by stálo v takovém úhlu, že by se nad vodopádem tvořila duha. Teď odpoledne máme sluníčko přímo nad vodopádem. Voda se tak třpytí jako nekonečná série malých poletujících diamantů.
Od Godafossu přejíždíme do Akureyri. Městská turistika nás nezajímá, a tak raději dokupujeme potřebné zásoby a pokračujeme dál na sever do Dalviku. Stavíme stany v městském kempu a slunce se pomalu chýlí k obzoru. Jdu se projít k mořské zátoce. I odtud každý den odplouvají výletní lodě za velrybami. Ostatní se prochází po nedalekých kopcích, a pak se opět setkáváme v kempu. Konečně nefouká.