Nejteplejší islandský den, úžasný trek do Storurd, rozbité auto a noční přejezd do Husavíku
Den osmý: Budíme se do slunečného rána. Konečně se nad námi islandští bohové smilovali. Oblast okolo Borgarfjördur je dle islandské tradice domovem skřítků a víl. Hned za kempem je malá vyvýšenina, údajný domov vílí královny, Álfaborg. Protože ne všichni dokázali vstát dostatečně brzy, mám čas se ještě projít. Z Álfaborgu je hezký výhled na městečko i okolní hory.
Zabaleni nasedáme do auta a přejíždíme do sedla u jezírka Vatnsskard. Borgarfjördur je nyní hluboko pod námi. Balíme věci na celodenní výlet a vyrážíme vzhůru. Cestička je značena malými tyčemi. Není se jak ztratit.
Po necelých dvou kilometrech přicházíme na vrchol hory Geldingafjall (640 m). Nad hlavou máme stále modrou oblohu. Výhledy do dalekého okolí ale halí mlžné opary. Pod námi je čtyři sta metrů hluboký sráz a před námi výhled na nejvyšší vrcholky Súla (1136 m) a Dyrfjallstindur (1025 m), které jsou i nyní, v pozdním létě, zasypány sněhem a pokryty malým ledovcem.
Z hory Geldingafjall (640 m) trasa nejdříve mírně a poté výrazně klesá až k mléčně modrým jezírkům Stórurd. Počasí je nadále ideální a přesto, že jsou kolem jezírek sněhové plotny, Aleš s Jirkou se svlékají k osvěžující koupačce.
Z oblasti Stórurd vede trasa přes menší i větší balvany, které je potřeba obejít s patřičnou opatrností. Dalším ideálním místem na koupání je vývěr řeky Urdadalsá, který testuje už jen Jirka. Po poslední koupačce dnešního dne pokračujeme okružní cestou na západ, a poté okolo hor na sever.
Vlevo se nám odhaluje pohled na další ze severo-východních islandských výběžků a údolí Jökulsá á dal. Je krásně a na islandské poměry vedro. K silnici přicházím jako první. Jsme domluveni, že ostatní mohou zpomalit a užít si místní pohledy, a já se pokusím dostopovat/dojít pro auto.
Přibližně kilometr a půl před zaparkovaným autem mě konečně nabírá první projíždějící auto mým směrem (jen pro představu, jaká je v této oblasti hustota dopravy). Měním pohorky za tenisky, nasedám do auta a sjíždím pro ostatní.
Je odpoledne. Stále máme ještě čas na objevování dalších míst severního Islandu, a tak neleníme a vyrážíme dál. Z hlavní (prašné) silnice přejíždím na prašnou silnici č. 944 a v tom se to stane. Na palubní desce mi začíná svítit červeně symbol baterie. Tep se mi zvyšuje. „Co teď?,“ říkám si a volám Michalovi pro pomoc. „Asi ti blbne alternátor,“ oznamuje mi a já poprvé zjišťuji, že moje auto má i takovou součástku, jako je „alternátor“. Zkouším zastavit a zkontrolovat kontakty na baterce, a pak už volám Michalovi z Islandu. „Dovez to k nám do Egilsstadir. Koukneme na to a když tak by to tady někdo spravil,“ říká mi a mě svitne naděje.
Vracíme se tedy zpět. Vypínám světla, topení, rádio a veškeré nabíjení. Po půl hodině přijíždíme k jejich rozestavěnému domu. Vypínám motor. Znovu už nenaskočí. Baterie je úplně vybitá. Kluci koukají pod kapotu. „Jo, je to alternátor,“ shodnou se všichni. „Asi uhlíky,“ doplňují a já zjišťuji, že mám v autě i nějaké uhlíky…
Po půl hodině přijíždí i Jana s místním opravářem, kterého „zvedla z gauče“. Stačí pár pohledů pod kapotu a už bere do ruky tyč a kladivo. Při jeho mlácení tyčí do útrob Carcoolky mám v očích hrůzu. Výměna baterie, otočení startovacím klíčkem a můžeme jet dál! Neuvěřitelné. Téměř se slzami v očích opraváři děkuji a zjišťuji, co jsem dlužná. Ten ale jen mávne rukou s tím, že i tak musím vyměnit uhlíky v alternátoru. Neví, jak dlouho a daleko auto díky této „opravě“ dojede.
Vymýšlíme plán na další dny a kde by bylo nejlepší auto opravit. S tím nám nejvíc pomáhá Jana, která mluví plynule islandsky a navíc zná místní kulturu a lidi. Nakonec to riskneme a vyrážíme z Egilsstadir na severozápad, do Husavíku, kde máme na dnešní den koupené ubytování a na zítřek velrybí safari.
Jedeme. Kontroluji kontrolku na autě a přesně v místě prvního „úmrtí“ mi opět začíná svítit. Zkoušíme metodou „tyč - kámen“ alternátor opravit, ale neúspěšně. Vracíme se zpět do Egilsstadir opět vypnutá světla, rádio i nabíjení mobilů…
Tentokrát jedeme k Janě, která vymyslela, že bychom si přes její kamarádku z autopůjčovny mohli na dva dny půjčit auto a v Egilsstadir nechat Carcoolku na opravu u jejího dalšího známého (pozn. Při kontaktování všech autoservisů v Egilsstadir mi bylo řečeno, že na dalších 14 dní nemají čas se mým autem zaobírat, takže Janin autoservis je čistá protekce…).
Samozřejmě s nadšením souhlasím. Auto nechávám zaparkované u hostelu, kde jsme se s Janou a ostatními Čechy před dvěma dny poprvé potkali a na letišti půjčuji nové auto. 4x4 Discovery v automatu je po mé T5 velkým rozdílem :). Nasedáme a až za tmy vyrážíme do 240 km vzdáleného Husavíku. Téměř nové Discovery jede samo. V Husavíku jsme o půlnoci. Otevírám dveře soukromého apartmánu a jsem ráda, že si můžu za chvíli konečně lehnout.
Velryby, Asbyrgi, nejčervenější hora Islandu a obrovský Detifoss
Den devátý: Vstáváme v sedm ráno. Rychlá snídaně a krátký přejezd do přístavu, kde Aleš s Julií a Jirkou vyráží na výlet za velrybami. Vracím se zpět do apartmánu. S Pavlou chystáme jídlo, uklízíme, pereme a sušíme všechno naše oblečení. Kontroluji mobil a zjišťuji jakékoli novinky ohledně Carcoolky. Zatím žádné zprávy.
V poledne se vracím do přístavu pro výletníky. Prý viděli jednu velrybu z dálky a nějaké delfíny. Moc šťastně se netváří. V apartmánu dobalujeme všechny věci a vyrážíme dál na sever do obrovského kaňonu Asbyrgi, kde se jdeme projít na vyhlídku na skalním ostrohu.
Kaňon má výrazný podkovovitý tvar. Dle islandské mytologie vznikl otisknutím podkovy Odinova koně. Geologové ale nesouhlasí. Podle nich prý vznikl během tání a ústupu ledovců po poslední době ledové.
Krátká procházka na skalní ostroh není nijak náročná, a tak si s sebou bereme jen lahev na vodu. Chce to vyjít pár desítek metrů, a pak si užívat pohledy na rovinu zakončenou skalní hradbou pod sebou. I dnes nám do kroku svítí sluníčko. Na vyhlídce se otáčíme a vracíme zpět k autu, kterým přijíždíme k další zajímavosti, červené hoře, Raudhólar. Auto necháváme u nového provizorního parkoviště a jdeme se projít po vřesovišti směrem k hoře.
Bohužel i tady je vidět negativní vliv přemíry islandského turismu. Vrchol hory Raudhólar je kvůli postupné erozi způsobené lidskými šlápotami turistům uzavřen, a tak jeho krásu můžeme obdivovat pouze zpovzdálí a druhé nedaleké černé vyhlídky.
Vyhlídka se nachází na skalním ostrohu nad řekou Jökulsá á Fjöllum, okolo které vede pěší mnoha kilometrová stezka až k nejmohutnějšímu evropskému vodopádu, Dettifoss. My ale nemáme několik dní na její absolvování, a tak nasedáme a k Dettifossu se přibližujeme po půl hodině autem.
Kilometrová pěšinka skrz kamenitou, měsíční krajinu nemůže návštěvníka připravit na podívanou u vodopádu. Dettifoss je opravdu impozantní. Nekonečné proudy šedivé ledovcové vody dopadají s obrovským burácením do hloubky 44 metrů a i když neprší, pěšinky okolo vodopádu jsou neustále zabahněné pod přívalem vystřikující vody.
Nedaleko Dettifosu se nachází ještě jeden vodopád, výrazně menší Selfoss. Další kilometrová cestička nás přivádí až téměř k jeho vrcholu. Okolo vodopádu se vyskytuje obrovské množství turistů. Tedy v případě, že zrovna není pandemie corony, jako nyní, kdy se nápor výletníků rozprostře do širokého prostoru cestiček okolo vodopádu.
Po návštěvě Dettifossu přejíždíme zpět k jezeru Mývatn. Nachází se zde tři kempy. Zkoušíme ten nejblíž vodě s nejhezčím okolím, ale otravné mušky nás nakonec přesvědčují, že bude lepší vydat se do kempu číslo dvě, který se nachází trochu dál od jezera. Co na plat. Ne nadarmo je jezero pojmenováno „Mývatn“ (v překladu muší/komáří jezero).
Za šíleného větru stavíme stany a začínáme se orientovat v covidovém režimu. Vše je rozděleno dle sektoru, ve kterém máme stany. Jednu hodinu můžeme do sprchy, druhou do jídelny… Trochu blázinec, ale alespoň je kemp otevřený.
Kontroluji předpověď počasí. Polojasno a nějaké ty přeháňky. Jen ten vítr má ustávat až pozítří. „Tak to si ještě užijeme,“ říkám si ve větrem cloumajícím stanu a přemýšlím, jestli bych nemohla ještě nějak dopnout konstrukci.