Napadlo tě někdy se jen tak zabalit a bez konkrétního důvodu vyrazit na cestu? Prostě si najít trasu, nahodit batoh a vykročit? Přesně tak vypadalo naše květnové putování z Brna do Jihlavy. Po D1 bychom to zvládli za hodinu. Pěšky nám to trvalo šest dní.
Den první: Z Brna do Ivančic!
Sraz máme v Brně - Modřicích. S Mirkou přijíždíme přesně v osm. S Marií se setkáváme o minutku později. Následuje rychlá předávka a dobalení věcí a ještě rychlejší změna plánu. Místo prvních několika kilometrů přes okolní pole využíváme přistaveného auta a necháváme se odvézt až do Želešic.
Je sobota ráno. Slunce svítí a v NP Bobrava jsme s holkama jediné návštěvnice. Procházíme okolo několika starých pomalu se rozpadajících mlýnů. Své dny slávy mají dávno za sebou. Po několika prvních kilometrech přichází na řadu pauza. Maruška si potřebuje obvázat bolavou patu a já s Mirkou vytahujeme svačinku :).
První skupinky turistů potkáváme až během pozdního dopoledne. V jedné z cyklistických skupin poznáváme i Maruščina syna. „To by se v cizině stát nemohlo,“ říkám si, když pokračujeme dál směrem na okraj vesnice Radostice a odtud skrz lesy až nad Ivančice.
Po mnoha dalších zastávkách se na horizontu objevuje poutní kaple Sv. Jakuba. Je krásně. Sluníčko nám nad hlavou svítí a Ivančice s otevřenými výčepy jsou na dohled. Zastavujeme u kaple stejně jako několik okolních výletníků. Odpočíváme. Dokonce i Hugo (Mirčin pes) si rád lehne do stínu.
Do Ivančič scházíme skrz křížovou cestu a zasloužené pivečko objevujeme v jediném otevřeném baru široko daleko. Sedíme a vychutnáváme místní pohodu tak dlouho, dokud nás ze židlí nezvedne za nedlouho zavírající supermarket.
V Penny dokupujeme zásoby potravin (Pozn. Nikdy nechoď do obchodu bez batohu na zádech- nakoupíš mnohem víc věcí, než kolik se ti bude chtít tahat.). Ivančice opouštíme cestou okolo řeky Jihlavy. Na stezce ubývá lidí. Slunce se pomalu chýlí k obzoru.
U nedalekého Letkovického rybníka nacházíme ideální místo ke kempování. Sundáváme obtěžkané batohy, stavíme stan a pozorujeme nádherný západ slunce nad vodní hladinou. V místním ohništi rozděláváme oheň, na kterém děláme špekáčky a s temnící se noční oblohou začínáme číst i první kapitolku z knihy Škola Malého stromu.
Dnes máme v nohách 28 kilometrů a 280 výškových metrů vzhůru a dolů. Brzy usínáme.
Den druhý: Přes vyhlídky a hluboká údolí
Nad rybníkem stoupá ranní pára. Je sedm hodin. Vstáváme. Balíme všechny věci. Děláme čaj a snídani, během které k nám přijíždí majitel zdejší chatky. Pán je milý. Po vysvětlení, co tu děláme a kam jdeme, nám nabízí vodu, za kterou jsme velmi vděčné.
Po snídani vyrážíme dál. Na řece nás vítá labutí rodinka a brzy přicházíme do Řeznovic, kde se nachází nejstarší svatostánek brněnské diecéze. Místní románský kostel sv. Petra a Pavla byl vystavěn ve 12. století. I dnes, stejně jako každou neděli, zde probíhá bohoslužba v latině. Maruška se zastaví, my s Mirkou a Hugem pokračujeme dál.
V Hrubšicích nás pro změnu vítá polorozpadlý zámek a lépe na tom nejsou ani okolní chátrající mlýny. Pod odbočkou na zříceninu hradu Templštejn odhazujeme batohy do křoví a na zdejší výhlídku se jdeme podívat „nalehko“. Pod námi se klikatí Jihlava, která si v těchto místech vyhloubila opravdu hluboké koryto. Následující výšlap na vyhlídku Velká skála a Na Babách stojí za to. Po (v podstatě) rovné cestě okolo řeky přichází prudké stoupání doprovázené zrychleným tepem. Z první vyhlídky vypadá koryto řeky jako tenká šňůrka. Vpravo se mezi lesy objevují čtyři chladící věže jaderné elektrárny Dukovany.
Ještě hezčí je pohled z vyhlídky Na Babách. Klikatící se řeka, zelená travička, lesy a další skalní výchozy. Je u krásně a to i přesto, že je neděle a okolo nás několik lidí. Z vyhlídek opět klesáme dolů, až k řece, kolem které teče třpytící se řeka. Zastavujeme v kempu, kde docházíme rychlejší (a nyní už úplně zrelaxovanou) Marii. Shazujeme batoh a podle jejího vzoru kupujeme pivečko s limonádou.
Je krásně, vedro. Znovu vykročit na cestu se nám moc nechce, jenže hodinky ukazují teprve 15:00, a tak se po dlooouhé pauze chtě nechtě zvedáme a pokračujeme k Mohelenskému mlýnu. U místní křižovatky musíme vybrat mezi delší cestou vzhůru na stejnojmennou hadcovou step, nebo kratší a rovnější stezkou okolo řeky. Dlouho neváháme. Zpátky vzhůru se nám nechce, a tak je jednodušší a „rovnější“ cesta přirozenou volbou. Jak se za chvíli ukáže ani „rovnější“ cesta nakonec není úplně rovná, a tak stoupáme a klesáme až k hrázi přehrady Mohelno, za kterou vcházíme do chladnějšího lesa.
Místo dnešního odpočinku nacházíme u malého rybníčku, do kterého vtéká čistý potok. Batohy odhazujeme u dřevěného posezení a za nedlouho už svlékáme všechny vrstvy. Jdeme se koupat. Voda je ledová, ale po celodenním pocení nám to až tak moc nevadí. „Ještě štěstí, že tu nikdo nešel,“ říkáme si po koupačce „ala Eva“, když v tom u nás zabrzdí velká bílá dodávka, ze které vyskakuje otec se synem, kteří jdou krmit ryby.
V poklidu vaříme čajík a večeři. Slunce pomalu zapadá a na rozdíl od včerejšího večera je dnes šílená zima. Zalézáme do spacáčku a po několika dalších kapitolách usínáme.
Den třetí: Kritický den okolo přehrady Dalešice
Budíme se do chladného rána. Po rychlé snídani a ještě rychlejším balení stanů vyrážíme dál. Zahříváme se záhy při výšlapu ke hradní zřícenině Rabštejn. Hrad jako takový nestojí za nic- pár kamenů, jedna osamoceně stojící stěna. Daleko zajímavější je ale místní výhled na zákrutu přehrady a budovu elektrárny.
Vracíme se zpátky na stezku a brzy přicházíme na nekonečnou klikatící se lesní silnici. I dnes je obloha úplně bez mráčku. A slunce začíná nepříjemně pařit. Svlékáme vrstvu za vrstvou ale nic nepomáhá. Je nám vedro a tak se koupeme ve vlastním potu.
U hráze Dalešické přehrady křižujeme silnici, a pak opět zaházíme do lesa. Ze zříceniny hradu Čalonice zbyl pouze nápis v mapě. První „lidské sídliště“, obec Stropěšín, potkáváme až v poledne. U fotbalového hřiště prosíme o vodu. Doplňujeme všechny lahve a každá z nás ještě pořádně pije.
Za Stropěšínem vcházíme opět do lesa. „Uf,“ říkám si s prvním stínem. Dnes je pondělí a na rozdíl od včerejšího dne nepotkáváme na cestě živou duši. Z hlavní stezky scházíme ke zřícenině hradu Holoubek, která se nachází hned u břehu vodní nádrže. Ani tady toho moc z hradu nezbylo a o vyhlídce na v.n. Dalešice nemůže být slov. Mnohem zajímavější jsou výhledy z nedaleké Dvořákovy vyhlídky, kam se opět musíme vyšplhat a vítanou pauzu děláme až ve Žlebu, kde nabíráme vodu ze stojaté a trochu špinavé studánky.
Dnešní horko nás drtí. Odpočíváme a přemýšlíme, kam a jestli máme jít dál. Nakonec se hrdinně zvedáme a vyrážíme k Číměřskému potoku. Bolí to. Hlavně Mirku, která ve svém zraněném lýtku cítí každý krok. Procházíme skrz uschlý smrkový porost. Je to smutný pohled na výsledek naší krajinářské činnosti.
Konečně nacházíme krásné místo v ohybu cesty. Stavíme stan. Sbíráme větve na oheň a současně se i loučíme s Marií, která musí zítra zpátky do práce. Cvičíme, opékáme špekáčky a jsme unaveny. Někdo víc než dost na to, abychom to po prvních třech dnech vzdaly. Ani Hugo není úplně fit. Leží. Granulky mu nechutnají. Snad zítra pochopí, že musí zpomalit a tolik se za těmi srnečkami nehonit. Dnes jsme ušly 25 kilometrů, 550 výškových metrů vzhůru a 450 m dolů.