Den čtvrtý: Restaurace a kultura v Třebíči :)
Vstáváme do dalšího jasného dne. Snídaně, čajík, zabalit a vyrazit. Hugo toho má dost. Neběhá. Jde spořádaně u nohy a šetří síly stejně jako my. Scházíme k Jirkasovu mlýnu, abychom hned poté zase stoupaly vzhůru. Cesta do Číměře nám dává zabrat. Situace se nemění ani poté. Nahoru – dolu - nahoru – dolu.
Ve Vladislavi potkáváme první obchod. Neváháme a rovnou nakupujeme „důležité zásoby“ – pivečko, nanuky, čokoláda, tyčinky… S nakoupeným proviantem sedáme na náměstí do parku, okolo kterého vede hlavní silnice, na které jezdí auto za autem. Hluk, špatný urbánní plán obce a odporná komunistická vývěska nás přesvědčují, že se ve Vladislavi nechceme zdržovat.
Po dvoukilometrové cestě okolo výše zmiňované silnici si přejeme jediné- utéct, ať už to bude kamkoli. Hlavně nebýt tady, ve špíně projíždějících náklaďáků. U Pazderníkova mlýna se nám naše přání plní a my zacházíme do lesa, ze kterého vycházíme až v Třebíči.
Ve městě to žije! Na náměstí je dokonce obchod s obuví, kde si Mirka zkouší nové boty. V těch starých to bolí jako čert. Po neúspěšném nákupu se přesouváme do restaurace. „Hmmm … hmmm … hmmm,“ říkáme si nad poledním menu a přeje si sníst úplně vše. Polévka, hlavní chod, kávička, pivečko… po hodině obžerství a důkladné hygieně na restauračních záchodcích se konečně můžeme odkulit do Židovského města, jedné z nejdůležitějších místních památkových zón a k hlavnímu šperku celého města, bazilice sv. Prokopa.
Procházíme zámeckou zahradou. Kontrolujeme zdejší bylinkovou zahradu. Kocháme se výhledy na město a brzy pokračujeme okolo řeky Jihlavy dál. Místní cyklostezka je velmi populární, takže potkáváme jednoho výletníka za druhým. Nad Řípovem děláme další pauzu. Stále ještě cítím plné břicho z oběda, a tak nám to do kopce moc nešlape. U Padrtova mlýna scházíme opět k řece Jihlavě a na rozcestí Pod Besídkou doplňujeme všechny nádoby čerstvou studniční vodou.
Stan si stavíme nedaleko ukradeného přístřešku a řeky, ve které se v podvečer důkladně myjeme. Další kapitolka, natažené tělo, spacáček a horký čaj. Co víc si přát :).
Dnes máme v nohách 21 kilometrů, 370 metrů vzhůru a dolů.
Den pátý: Zničená krajina Vysočiny a nádherné údolí Brtnice
Naší dnešní první zastávku máme za rohem. Studánka Pod Novou vsí má na rozdíl od mnoha jiných vyschlých studánek v okolí vydatný pramen. Doplňujeme zásoby a pokračujeme k částečně chátrající budově Červeného mlýna a dál přes Petrovice do Přibyslavic, kde je naším jediným cílem obchod COOP. I tady děláme stejnou chybu jako vždycky. Odhazujeme batohy a na nákupy jdeme nalehko. Z regálů bereme všechno možné a při následném balení si zoufáme. „Proč jsem si koupila ten kefír? Proč ten jogurt?,“ říkám si zoufajíc při nandávání batohu.
Za Přibyslavicemi odbočujeme ze značené cesty a stoupáme vzhůru na vrch V Boroví (560 m) ze kterého scházíme do Hynkova, kde se napojujeme na modrou značku. Na nedalekém kopci se nestačíme divit. Jsme v lyžařském areálu, kde nejvyšší vrchol činí 576 m… Okolo nás jsou obrovské plochy uschlých smrků. Zajímalo by mě, jestli tady někdy zažili sníh, ale to už přicházíme k (zatím) největšímu ohnisku zmaru. Okolní ještě nedávno zelený a hustý les je nyní úplně vytěžen. Nejhorší je asi pohled na místní chatičku, která stojí uprostřed toho všeho jako memento časů, kdy tu muselo být přenádherně.
Skrz vykácenou planinu přicházíme ke zřícenině hradu Střeliště a odtud před malou vesnici Radonín až k pomalu vysychajícímu jezírku, nad kterým už konečně vcházíme do částečně zeleného lesa. Další velkou zastávku děláme u kapličky sv. Trojice, kde jsou připraveny piknikové stoly. Ideální místo k zastavení a přečtení pár kapitolek :).
Je odpoledne a i dnes mám slunce velkou sílu. Nechce se nám, ale představa cesty z kopce do Brtnice a návštěva dalšího hezkého místa na cestě nás láká k činům. V Brtnici jsme uchváceni místními barokními památkami. Nejzajímavější je ale stejně Kostel blahoslavené Juliány Collalto. Necháváme Huga i batohy v parku a nalehko stoupáme vzhůru po točitém schodišti do věže kostela s vyhlídkou na město.
Brtnici obcházíme ze všech stran a město necháváme za zády až při vstupu do údolí Brtnice. I tady odpočíváme. Pomocí JetBoilu vaříme „čaj o páté“ a čteme další kapitolku. Jako by do nás vjela nová síla, najednou se jde lehce. Údolí Brtnice je krásné a cestou potkáváme jen pár cizích výletníků. Místo na kempování objevujeme až po několika kilometrech. Je tu ohniště, přístup do řeky a rovný plac. Co víc si přát J. Stavíme stan, rozděláváme oheň, koupeme se v potoce a za zvuku praskajícího dřeva dočítáme Školu Malého Stromu. Po dnešku máme v nohách dalších 25 km, 500 m stoupání a klesání.
Den šestý. Do cíle nám zbývá posledních dvacet kilometrů. Abychom se nemusely honit, vstáváme brzy a poměrně rychle vyrážíme na cestu. První zastávkou je nedaleká zřícenina hradu Rokštejn. Je brzy, nikde nikdo. U krásného (trochu zapomenutého) hradu jsme úplně samy. Pokud máte rádi středověké památky, návštěvu místního hradu vřele doporučuji! Je opravdu krásný.
U nedaleké chatařské osady doplňujeme vodu, a pak se dostáváme k řece Jihlavě, po jejíž březích budeme pokračovat téměř až do cíle. Příchod do Luk nad Jihlavou kazí pohled na ošklivou továrnu a ještě ošklivější okolí železniční stanice. Dojem z města se nám lepší po návštěvě cukrárny a obchůdku, který se nachází v centru pod kostelem sv. Bartoloměje.
Dál pokračujeme po in-line stezce, kterou i nyní (ve čtvrtek dopoledne), navštěvuje spousta sportovců. I přesto, že jsme nedaleko velkého města, cesta je tu krásná. Třpytící se řeka Jihlava, barevné mnoha-druhové louky a konečně zelené lesy.
Na nádraží do Jihlavy, našeho cíle putování, přicházíme okolo třetí odpoledne. Kupujeme lístky na vlak do Modřic, kde nechala Mirka své auto, a pak pokračujeme do nedalekého obchůdku nakoupit nějaké ty dobroty na oslavu naší cesty. Přeci jen, za 6 dní jsme zvládly překonat vzdálenost 141 kilometrů a 2440 metrů vzhůru a dolů a to už si malou oslavu zaslouží :).