• Klara Skuhrava

Krátká zpráva o stavu naší krajiny

Už je to pět let, co jsem naposledy zůstala přes „sezónu“ (rozuměj období od dubna do listopadu) doma, v Česku. Ano, v České republice mnoho času netrávím. Nebylo by to proto, že si myslím, že naše krajina nemá co nabídnout. Je to tím, že dálky a horizont byly jednoduše vždycky lákavější.


I letos jsem se měla v půlce dubna zabalit a vyrazit za horizont. Jenže vesmír tomu nebyl zrovna nakloněn. Přišel tolik skloňovaný covid, a já místo potvrzování rezervací a dodělávání posledních detailů, začala všechno rušit.

Přišla nejistota o budoucnost a já si říkala: „Mám štěstí. Tohle jsem už jednou prožila.“ Konkrétně chvíle, kdy nejsem pánem svého rozhodnutí a musím spoléhat na zdravý úsudek ostatních, těch „povolanějších“.


I tak jsme ale nelenili. Michal vymyslel sérii přednášek online. A já, jakožto vystudovaná krajinářská architektka, jsem si ve volných chvílích založila záhon. Vždycky jsem chtěla jeden mít a po přestěhování z panelákového pražského bytu do pronajatého domečku na jižní Moravě se mi to konečně splnilo. Nosila jsem cihly. Krumpáčem vykopávala Humulus lupulus. A když byl Michal jednoho odpoledne jachtit, rychle jsem vystavěla první část „zakázaného“ nadzemního záhonu. (Pozn. Teď už z něj sklízím rukolu, mátu, meduňku i kadeřavou petržel a brzy budou i jahody a další dobroty. Záhon je Michalem přijat.)


Pak přišlo „uvolnění“. Podle Čtveřice apokalyptických jezdců, kteří nás každý den informovali o počtech mrtvých, přeživších, nárůstu a síle epidemie, jsme se konečně směli nadechnout. (I když jen přes roušku.) Začali jsme vymýšlet krátké výlety po České republice. Dál nás nepustili.

A tak jsem opět nasadila tenisky, zabalila batoh a vyrazila na výzvědy. Tentokrát skrz českou krajinu. Za poslední tři týdny jsme společně našlapali něco okolo 280 kilometrů. Přiznám se. Nebylo to vždy lehké. Ale ty výhledy, rozkvetlé louky, zurčící potůčky a řeky, prozpěvující ptáčci, dubové lesy, večerní předčítání u ohňů a jarní voňavý vzduch, to se nedá ničím nahradit. Bylo krásně. Ale ne vždy.


V Bílých Karpatech mi došlo, jak hodně chybí v naší krajině vody. V místech, kde dřív zurčely potoky jsme nyní našli jen úplně vyschlá koryta nebo pomalu odkapávající studánky. Smutný pohled na krajinu pokračoval na tak trochu bláznivé dadaistické cestě z Brna do Jihlavy. Úplně uschlé smrkové lesy, poloprázdné vodní nádrže, obrovské polní monokultury a neustále spalující sluneční paprsky.

Chtě nechtě, musíme si to přiznat. Udělali jsme chybu. Smrk k nám (pokud nepočítám podhorská pásma) nepatří. Stejně tak je třeba pochopit, že pokud chceme uchovat naši přírodu alespoň v nějakém stavu pro budoucí generace, je potřeba začít něco dělat se skladbou plodin a obrovskými poli, která uměle porušila krajinu během kolektivizace na přelomu padesátých a šedesátých let.


Slovo „přehrada“ mě děsí už jen z jeho etymologického hlediska, a proto si myslím, že tudy cesta opravdu nevede. Pojďme raději začít každý u sebe. Zkusme zachytit vodu v krajině, u sebe doma a snažme se tlačit na orgány, které mají rozhodovací právo o naší zemi. Vždyť je to konec konců naše zem a my jsme ti, kteří za její stav musí nést zodpovědnost.


Pojďme být zase zodpovědní a hrdí. Myslím, že máme být proč a na co. Naše krajina je totiž krásná.





KONTAKT

Ing. Klára Skuhravá

Ičo: 07021623

Přecechtělova 11, 155 00, Praha 5

+420 730 187 706

info@justwalkit.cz

č.ú.: 291804681/0300

GDPR 

Chci odebírat novinky z Justwalkit

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon

© 2016 - 2020 Justwalkit