7. 5. úterý: V pravé poledne vítám holky na letišti v Edinburghu. Nasedáme do auta, přejíždíme do nedalekého supermarketu, doplňujeme zásoby, a pak už konečně vyrážíme na severozápad.
První zastávkou na našem dnešním roadtripu je krásné kamenné městečko Dunkeld. Dodávku parkujeme u vstupu do katedrály a jdeme se podívat dovnitř. I přesto, že se zvnějšku opravuje, její interiéry jsou pro návštěvníky zpřístupněné. Protože ještě nemusíme úplně spěchat, jdeme se podívat i po historické části města. Holky potřebují kafe a vzhledem k tomu, že po cestě příliš příležitostí nebude, doporučuji denní dávku kofeinu doplnit už teď.
Kousek za Dunkeld projíždíme okolo palírny whisky Dalwhinnie. Rychlou silnici A9 spojující Perth se severním Inverness necháváme za zády. Odbočujeme doleva a dále pokračujeme přes skotskou vysočinu po klikatící se cestě až k vodopádům Pattack falls. Za sebou máme 180 kilometrů. Je potřeba si trochu protáhnout nohy.
Vodopády Pattack falls rozhodně nepatří k nejvyšším ve Skotsku. Nachází se ale v hezkém prostředí na lososí řece, tedy na řece, kam se plavou vytřít divocí lososi. Procházíme se okolo řeky a brzy opět nasedáme do auta.
Další zastávkou je Commando memorial. Počasí se výrazně lepší. U vojenského památníku, který odkazuje ke speciálním vojenským jednotkám, které se cvičily právě na skotské Vysočině, je nádherný výhled i na nejvyšší horu Velké Británie, Ben Nevis (1345 m n. m.).
I cesta může být cíl. Aneb když se na Vysočině udělá hezky, je i samotný roadtrip skrz kopcovitou krajinu opravdovým zážitkem. Za Commando memorial se začínají objevovat scenérie jako z jiného světa. Na hladinách skotských jezer se odráží modrá obloha. Po kopcích plují osamocené stíny zbývajících mraků. Chtě nechtě musíme zastavit.
Po improvizované zastávce u cesty zastavujeme ještě na hřbitově u mořské zátoky Loch Duich. Je nádherně. Hnědo-žlutou krajinu projasňují kvetoucí narcisy a divoké hyacinty. Vyhlídka u hřbitova je nádherná. A široko daleko jsme samy.
Úplně jiná je situace u jednoho z nejfotografovanějšího hradu, Eilean Donan castle. I přesto, že je už téměř 19:00 a většina autobusů se zájezdy turistů je dávno pryč, na Eilean Donan člověk nikdy není sám. Procházíme kolem zátoky, a když zjišťujeme, že most ke hradu je otevřený, jdeme se podívat zblízka 😊.
Na ostrov Isle of Skye přijíždíme po Skye Bridge, který byl vystavěn v roce 1995. Ostrov Skye je i díky tomu nejnavštěvovanějším ostrovem Vnitřních Hebrid.
Protože je krásně a holky toho chtějí vidět co nejvíc, využíváme počasí a děláme ještě poslední pauzu. U hotelu Sligachan je asi nejlepší výhled na vysoké vrcholky pohoří Red a Black Cuillin. Procházíme se okolo řeky a v pozdním odpoledním světle fotíme nádherné pohoří před námi.
Do ubytování Skyewalker backpackers přijíždíme až ve 20:40. Venku je pořád nádherně. Naplněny zážitky z prvního dne nemůžeme hned usnout, a tak s ještě povídáme.
8. 5. středa: Holky jsou pořád ještě plné sil, a tak vstáváme velmi brzy a v 7:00 už odjíždíme dál na sever. Po včerejším slunci a modré obloze není dnes ráno ani památky. Venku je pod mrakem, ale zatím neprší.
V 8:00 už přijíždíme na parkoviště pod Old Man of Storr. I nyní, velmi brzy ráno, jsou na parkovišti zaparkovaná auta jiných turistů. Stoupáme vzhůru a za hodinu jsme již na vyhlídce, ze které je nejkrásnější výhled na ikonické skalní jehly „Starého muže ze Stóru“. Fouká. Sem tam vidíme „záblesky“ modré oblohy. Za 2 hodiny jsme zpět u auta.
Nasedáme a přejíždíme k nádhernému vodopádu Mealt waterfall a vyhlídce Kilt Rock. Vodopád Mealt waterfall padá z čedičových sloupů přímo do moře, a protože fotky tohoto místa jsou nádherné, denně sem přijíždí tisíce turistů.
Jiná situace není ani v Quiraings. Za vesnicí Staffin odbočujeme ostře doleva. Úzká silnice vzhůru se klikatí tak, že není možné jet příliš rychle. Po chvíli přijíždíme na velké nové parkoviště u hlavní vyhlídky. Na rozdíl od většinu turistů, místo návštěvy vyhlídky a rychlého přesunu dál volíme v Quiraing okružní výlet.
Většinu návštěvníků necháváme za zády u hlavní vyhlídky. I tak je ale na úzkém chodníku narváno. Je 10:30 – nejhorší čas návštěvy.
Místní skály jsou magické. Společně s výhledy na moře pod námi je Quiraing jedno z nejkrásnějších míst Isle of Skye. Obloha je pořád zatažená. Intenzita větru se začíná zvyšovat. Na planině nad skalními útesy v silném větru vrávoráme a sotva jdeme. Na obzoru pozorujeme blížící se černou hradbu mraků. Bude pršet. Otázkou je jen to, jestli to stihneme včas do auta. Máme štěstí. Až na pár kapiček jsme v suchu.
Ve 13:20 přijíždíme na trajekt do městečka Uig. Chvíli čekáme ve frontě, a pak už společně s ostatními najíždíme na několikapatrovou loď, kterou se za hodinu a půl dostáváme na ostrov Harris do hlavní „vesnice“ Tarbert.
Je 16:00 a venku leje jako z konve: „Vítejte na Vnějších Hebridách“, říkám holkám při příjezdu na pevninu.
Nedaleko trajektu je krásná budova palírny Isle of Harris Distillery. Hlavním produktem je místní úžasný gin a od podzimu 2023 i whisky Hearach. Jdeme se podívat do místního obchodu a já na ochutnávku kupuji jednu lahev. V dalších obchodech objevujeme výrobky z harriského tweedu. Ani tady nemůžeme odolat nádherným látkám a o silnici dál vidíme i malý obchůdek umělkyně Blamire a nakonec obchod Harris Essence.
Saturování nákupy přijíždíme v 19:00 na ubytovani.
9. 5. čtvrtek: V 8:00 odjíždíme z ubytování na sever. Dnes nás čeká turistický den na ostrově Lewis. Předpověď počasí je jedním slovem neradostná. Celý den má pršet. Nejhorší situace má být na severním Harrisu, kde těžké dešťové mraky zachytávají místní hory.
Hranici mezi ostrovem Harris a Lewis tvoří jen malá říčka. Kdyby tu nebyla cedule, člověk by si ani nevšiml, že přejel na jiný ostrov. První zastávku děláme u neolitických kamenů Callanish (UNESCO). Zastavujeme na malém parkovišti u hlavního kruhu Callanish I a jdeme se projít. Nad hlavou nám visí těžké černé mraky. V krajině je cítit vlhko a přicházející déšť.
Po návštěvě Callanish I se jdeme podívat ještě k menším kamenným kruhům Callanish II a III, a pak už přejíždíme na ostrov Great Bernera, kde je i jedna z nejkrásnějších pláží ostrovů, Bosta beach.
U pláže Bosta se nachází také replika domu z doby železné. Jeho originál je společně s dalšími stavbami ukryt pod vysokou vrstvou písku. Ta se ale během zimní bouře v roce 1993 odkryla a díky tomu mohla být celá vesnice na konci 20. století zdokumentovaná.
Procházíme se po pláži a stoupáme vzhůru na plošinu, ze které je krásný pohled na jižně stojící hory severního Harrisu. Krajina je podmáčená, a tak cestu volíme velmi opatrně.
Z ostrova Great Bernera přejíždíme zpátky na Lewis a pokračujeme ještě jižněji až na pláž u Ardroil. Právě tady se našly vzácné šachové figurky, předloha jednoho z dílů Hebridské trilogie od Petera Maye. Šachové figurky jsou nyní k vidění ve Skotském Národním muzeu v Edinburghu a British Museu v Londýně. Památkou na místo nálezu je pouze velká dřevěná socha krále.
Mrholí. Z mého pohledu nejhorší typ skotského deště. Mraky se mísí s mlžnými opary nad oceánem a jsou tak nízko, že zakrývají i ten sebemenší kopeček, vyvýšeninu v krajině. Procházíme se po rozlehlé pláži a brzy naši návštěvu u šachových figurek vzdáváme.
Ten nejhorší marast přečkáváme na cestě z jihu ostrova k další památce, dvouplášťové kamenné stavbě z počátku letopočtu, Dun Carloway Broch.
Dun Carloway Broch je jedním z nejlépe dochovaných brochů ve Skotsku. Ještě lepší je Broch Mousa, který se nachází na Shetlandách, ten je ale od Hebrid opravdu daleko a jeho návštěva by se dala stihnout během jiného výletu.
Na parkovišti u brochu Carloway je nával. 4(!) autobusy s turisty blokují v podstatě všechna parkovací místa. Lidí je tu víc než na Isle of Skye a my vůbec netušíme, co se to děje.
Prodíráme se mezi seniorními turisty a rychle fotíme dvouplášťovou kamennou stavbu, které se stavěly hlavně okolo Atlantiku od 6 stol. př. n. l. do 6. stol. n. l. „Rychle pryč,“ říkáme si a nasedáme do auta.
I v tradiční vesnici Gearrannan Blackhouse Village (UNESCO) je spoustu turistů. Tady máme ale štěstí, protože na parkovišti nestojí žádný mega autobus. Holky se jdou podívat do komplexu tradičních „černých domů“, a pak už mizíme od turistů pryč.
Další zastávkou je tradiční sušička na obilí a mlýnice z doby vikingské invaze, která fungovala až do 19. století. Dva osamocené domečky mají velmi podobnou konstrukci jako obydlí ve vesnici Gearrannan, jen jsou menší. Přejíždíme dál na sever a zastavujeme u nejsevernějšího majáku a místa Vnějších Hebrid, Butt of Lewis.
Kromě toho, že je Butt of Lewis zapsán v Guinessově knize rekordů jako největrnější místo Velké Británie, je to také místo, kde se nachází jeden z mnoha majáků postavený dle konstrukce rodiny Stevensonů a jsou tu nádherné Atlantikem bičované útesy. Procházíme se okolo pobřeží a ve vodě vidíme první líně se povalující tuleně.
Z nejsevernějšího bodu se vracíme zpátky na jih. Další zastávkou je maličký obchod plný starých pokladů ve vesničce Ballantrushal. Zdravíme se s majitelem a obdivujeme všechny nasbírané artefakty z 18. až 20. století.
U nejvyššího skotského menhiru, Clach an Trushal Standing Stone, zastavujeme jen ala „Američan“ – z auta nevystupujeme a pak přejíždíme do hlavního města Vnějších Hebrid, Stornoway.
Ve velkém Tesco kupujeme vše potřebné i nepotřebné a přejíždíme na pomník připomínající lodní neštěstí lodě Iolaire.
Úplně vyčerpány se pak vracíme v podvečer domů.
10. 5. pátek: Dle předpovědi počasí se má odpoledne udělat krásně. I tak ale odjíždíme z ubytování už v 8:00. Auto necháváme nad osadou Rhenigidale, odkud vede Pošťácká stezka do Tarbertu. Náš dnešní šestikilometrový výlet. Pošťácká stezka byla trasa, kterou se pošťák třikrát týdně dostával s poštou a novinkami (rozuměj místními drby) z Tarbertu (hlavní ostrovní „vesnice“) do Rhenigidale. Rhenigidale byla totiž poslední vesnice, kam ve Velké Británii nevedla silnice. Tu sem zbudovali až v 90. letech 20. století. A že to nebyla jednoduchá práce člověk pozná hned při odbočení z hlavní silnice. Úzká asfaltka se z hor během krátké chvíle dostává až k mořské zátoce, aby zase vystoupla vzhůru do hor a odtud dolů do Rhenigidale. Lépe to kvůli místnímu terénu udělat nešlo.
Ani pošťácká stezka nevede zrovna po rovině. Úzká pěšinka z Rhenigidale stoupá vzhůru, aby záhy padla až k patě mořské zátoky. Od mořské hladiny vede zig-zag cesta kolmo vzhůru mezi vrcholky hor. Následuje krátká rovinka a další sešup dolů k jezeru Lacasdail, kde stezka u silnice končí.
U auta nahazujeme malé batůžky. Balíme nepromokavé oblečení, svačinu a trochu vody. První polovinu jdu společně s holkami. U mořské zátoky se ale vracím pro auto a přejíždím na druhou stranu hor, kde se holkám vydávám naproti.
I přesto, že je Pošťácká stezka trochu náročnější procházkou, je tu krásně. Už první mořská zátoka nad Rhenigidale hraje všemi odstíny modré. Okolo jsou krásně zaoblené kopce, a kdybychom měli větší štěstí, uvidíme nad hladinou obrysy Isle of Skye a při excelentním počasí dokonce i skotskou pevninu.
Pošťácká stezka je většinou opuštěný kus Hebrid. Když cestou potkáte tři nebo pět výletníků, budete se divit, kde se tu vlastně objevili.
Nabyti přírodními krásami místních kopců nasedáme do auta a přejíždíme do Tarbertu. Poslední nákupní horečka nám nestačila (hlavně proto, že některé obchody byly už zavřené), a tak potřebujeme ještě dokoupit některé dárky. Na Vnějších Hebridách platí pravidlo, že pokud se ti něco líbí, kup to. Jinde to už nemusíš potkat.
Po nákupech přejíždíme na Golden road- klikatící se silnici na jihovýchodě Harrisu, která dostala svůj název dle ceny celého projektu.
V polovině „Zlaté cesty“ zastavujeme u muzea Harriského tweedu. Jestli koupit jeden jediný suvenýr z Hebrid, pak harriský tweed- třeba jen záložku za 1 libru. V místním muzeu jsem ještě nikdy nebyla. Vstupujeme do malé budovy o jedné místnosti, která je rozdělena do několika menších sekcí vysvětlujících zpracování a barvení vlny, tkaní, vzory a použití tweedu v kolekcích slavných návrhářů. Výstava je skromná, ale úplně dostačující a i pro laiky, co o tweedu a tkalcovském řemeslu nic neví, je zajímavá.
O kousek dál přijíždíme k zátoce, ve které odpočívají tuleni. Pověstný hebridský vítr rozfoukal většinu mraků a obloha je nyní světlounce modrá. V zátoce potkáváme velké tulení stádo. Zastavujeme auto a jdeme se podívat na líné válečky (tuleně). Mezi sebou si půjčujeme dalekohledy, a když se pořádně nasytíme místní scenérií, jedeme dál.
Úplně na jihu Harrisu a konci Golden road stojí už několik staletí kostel sv. Klementa. Je to nádherná kamenná budova se sedlovou střechou, dvěma loděmi a jednou hranatou věží. Údajně nejkrásnější a nejhodnotnější stavba hebridské středověké architektury. V polovině května zde rostou petrklíče a divoké hyacinty. Společně se starými větrem a deštěm vymývanými náhrobky je místo velmi fotogenické.
Ukazuji holkám srdíčko v kamenné zídce, a pak se jdeme podívat na hrobku náčelníka klanu McLeodů, který kostel nechal postavit.
Na jihu Harrisu se nachází i komunitní obchůdek Harris Community Shop. Mají tu nejlevnější suvenýry, výrobky z tweedu, voňavé vosky a všechny možné obrázky. Co jsme nestihli koupit v Tarbertu, kupujeme tady, a pak konečně přejíždíme na odpolední kávu a koláček do výborní kavárny Temple, která se nachází u břehů největší písečné zátoky Harrisu jižně od Sgarasta.
Posilněni přívalem jednoduchých cukrů a kofeinu pokračujeme v obhlídce Harrisu po jeho západní straně. Západní pobřeží Jižního Harrisu je jedno z nejkrásnějších míst Hebrid. Písečné pláže, skály s tyrkysovou vodou a všechny možné odstíny modré. Chtě nechtě musím aspoň dvakrát zastavit, abychom tu krásu dokázali vstřebat.
Delší zastávku děláme u pláže a kopečku s Clach Mhic Leoid- McLeodovým menhirem. Místní pláž je při cestě z jihu první. Dál na ní navazují písečné pláže ve Seilebost a vše graduje nádhernou pláží u osady Luskentyre. Když zdejší krajinu rozzáří sluneční paprsky, je to ráj na zemi. Výhled z malého kopečku s McLeodovým menhirem je dechberoucí. Člověk by tu strávil hodiny. Ale my musíme jet dál. I vyhlídka nad Seilebostem je úžasná a přejezd na Luskentyre jednoduše nezapomenutelný.
U Luskentyre parkujeme auto na poloprázdném parkovišti. Je večer. Z pláže pomalu odchází poslední opozdilci. Krajinu halí odpolední světlo do zlatých barev. Je tak nádherně, že si musíme na chvíli sednout mezi duny a jen zírat před sebe.
Nádherné zakončení dne. A to nemluvím ani o polární záři, kterou jsme… (ne)viděli 😊.
11. 5. sobota: Dnes nás čekají dva krásné výlety v horách severního Harrisu. Tím prvním je výstup na Am Clisham (799 m n. m.), nejvyšší horu Vnějších Hebrid, a druhým výlet okolo zapomenuté osady Hushinish. Přejíždíme z ubytka k patě hory, kde obouváme pohorky, oblékáme návleky a nahazujeme batůžky s výbavou. Jsme pořád ještě na Hebridách a přesto, že předpověď tvrdí, že dnes bude slunečno a krásně, realita se může během chviličky změnit. Do batůžků proto raději balíme nepromokavé oblečení a něco teplého. I v polovině května tu může začít znenadání sněžit.
Náš výstup nejjednodušší přímou cestou na Clisham, trvá 2 hodiny. Procházíme skrz rašeliniště a mokřady. Ve druhé části nás čeká strmé stoupání po kamenném poli a sypkém štěrku. Vítr sílí s každým krokem vzhůru. Ve vrcholové části je vítr tak silný, že jsme rádi za funkční oblečení, pořádné rukavice a kruhový val, za který se můžeme schovat.
Na vrcholu na nás čeká mlžný opar. Dáváme si svačinku, a když se nám výhled konečně pootevře, v naději na daleké výhledy ani nedýcháme.
Na Clishamu není radno zůstávat příliš dlouho. S každou minutou sezení za kamenným valem je nám větší a větší zima. Vrchol navíc úplně zakryl mrak, a tak se raději zvedáme a zkřehlé se vracíme zpátky do údolí. I přesto, že je cesta dolů vždycky díky gravitaci jednodušší, k autu se vracíme až za necelé dvě hodiny. V závěrečné bažinaté části potkáváme první masožravky, rosnatky okrouhlolisté a celkově nás na cestě zpět zdržuje focení zdejší scenérie.
Od paty Clishamu přejíždíme zpátky po úzké klikatící se cestě na západ do osady Hushinish. Je přenádherně. Slunce nám svítí nad hlavou a na obloze zbývá jen pár cárů/zbytků mraků. Fouká tak, jak to jen na Hebridách jde. Naprosto šíleně.
Na Hushinish je nádherná bílá písečná pláž. Když ale popojdete ještě o 2 kilometry blíž k horám, ocitnete se v ráji. Tráigh Mheilein se při odlivu stává obrovskou bílou pláží, která patří jen vám a pár dalším zbloudilým turistům. Společně s tyrkysovou vodou a hradbou okolních šedivých hor
Je tu nádherně. Kouzlo bílého písku dokreslují všechny možné odstíny tyrkysové třpytící se vody. Celý obraz pak rámují opuštěné hory.
Kocháme se místní scenérií, a pak přecházíme k jezeru Loch na Cleabhaig, u kterého potkáváme desítky hopsajících zajíčků. Od jezera začíná cesta stoupat. V sedle se rozdělujeme. Většina holek pokračuje po cestě směrem na parkoviště. Já s Míšou a Luckou ještě objevujeme kopce okolo vrcholu Husival Beag (306 m n. m.), ze kterého máme snad ještě úžasnější výhledy než od moře.
K autu se pak dostáváme punkovým sestupem přes vřesy a rašeliníky. Domů přijíždíme až po půl osmé. Dnes bylo krásně 😊.
12. 5. neděle: Dnes ráno musíme vše zabalit a pokračovat dál. S domečkem se loučíme v 9:00. Když pak konečně necháváme i šílenou klikatící se silnici za zády, je nám najednou výrazně lépe. Autem přejíždíme přes Tarbert na ostrov Scalpay. Je neděle ráno, na ulici nepotkáváme ani živáčka. Většina protestantů, jakožto správní křesťané, zřejmě v neděli ráno studuje bibli.
Scalpay se přezdívá Ostrov pokladů. Prý se zde inspiroval Robert Louis Stevenson k napsání jeho stejnojmenného veledíla. Doklady o tom, že by kdy ostrov navštívil, však chybí.
V dnešní době zde místní chovají mořské plody. Nachází se zde i lososí farma a pro turisty jedna z nejdůležitějších staveb Hebrid, jeden ze čtyř nejstarších majáků postavený okolo skotského pobřeží, stále fungující Eilean Glas (1789).
Auto necháváme zaparkované na konci úzké asfaltky. Do batohu přihazujeme návleky, ale vzhledem k tomu, že už několikátý den po sobě nepršelo, zřejmě je ani nebudeme potřebovat. K majáku vyrážíme okolo 10:00. Trasa vede po asfaltce, která přibližně po kilometru končí. Dál navazuje úzká houpající se stezka skrz rašeliniště, která nás za další kilometr přivádí až před červeno-bíle pruhovaný maják.
Obhlížíme historickou budovu, a pak si sedáme do kavárny, kterou provozují dva nadšení angličtí důchodci. Jejich energii a entuziasmus by jim mohl závidět nejeden zaprdlý Čech. Povídáme si o tom, jak je těžké někoho dostat na maják, kdo by mohl trochu pomoci s opravou, a pak se společně fotíme.
Dopíjíme čaje a kávu, dojídáme výborné dortíky a loučíme se. Zpátky k autu se vracíme okolo pobřeží. Stezka je sice náročnější, za to krásnější. A hlavně, komu by se chtělo chodit stejnou cestou tam i zpět?
Nasedáme do auta a odjíždíme ze Scalpay zpátky na Harris. V Tarbertu odbočujeme na jih. Cestou ještě zastavujeme na vyhlídce na pláže okolo Seilbost, a pak musíme přijet k trajektu. Ten nám odjíždí ve 14:45.
Přeplouváme na jižní ostrovy, kde za hodinu přistáváme u hráze spojující ostrov Severní Uist s menším ostrovem Berneray.
Ostrov Berneray je mým oblíbeným. Na celém ostrově se nachází jen jedna restaurace spojená s komunitním obchůdkem, u kterého je vtipná cedule s kamenem, který „předpovídá počasí“, vyhlídka se zátokou s líně se povalujícími tuleni a nádherná pětikilometrová bílá písečná pláž.
Jako první zastavujeme u obchůdku, kde si fotíme vtipný kámen předpovídající počasí, a pak přejíždíme k zátoce s tuleni. I dnes se na okolních kamenech povalují „líní válečci“. Je pod mrakem. Počasí by ale ještě mělo několik hodin vydržet, a tak necháváme auto na konci silnice a jdeme okolo hřbitova na „nejvyšší horu“ ostrova, Beinn Shleibhe (93 m n. m.).
Z Beinn Shleibhe máme Berneray jako na dlani. Navíc je zde krásný výhled na panorama hor Harrisu i Severního Uistu. Loučím se s holkami a vracím se pro auto. Holky mezitím scházejí dolů k obrovské bílé pláži, kterou se dávají na jih. Já jim autem „nadjedu“ a jdu jim po pláži naproti. I přesto, že je obloha ocelově šedá, procházka po pláži je nádherná. Ani tady nepotkáváme jediného turistu.
Po plážové procházce nasedáme do auta a přejíždíme na jih. Cestou přes ostrovy Severní Uist, Benbecula a Jižní Uist nás chytá bouřka. Vzhledem k přímořskému klimatu se jedná o poměrně vzácnou událost. Venku prší jako z konve, a tak jsme rády, když konečně přijíždíme do teploučkého ubytování ve městečku Dalabrog.
13. 5. pondělí: Z Dalabrogu odjíždíme v 8:00. Naší první zastávkou je jezero Loch Druidibeg. Mrholí a je nevlídno. U jezera vyhlížíme polodivoké shetlandské poníky, kteří se chudáčci celí zmáčení pasou nedaleko silnice.
Mraky jsou tak nízko, že místo výšlapu na kopec Rueval raději přejíždíme až k zřícenině středověkého kláštera Teampull na Trionoid. Počasí se lepší každým okamžikem. Slunce se dere skrz mlžné opary a sem tam vidíme nad hlavou i modrou oblohu. Z dříve významného kláštera, nositele vzdělanosti, zbylo do dnešních dní jen torzo, okolo kterého se pasou stáda ovcí a na jaře rozkvétají pole plná kosatců.
Od kláštera přejíždíme zpátky k patě kopce Rueval (124 m n. m.). Jedná se o nejvyšší vrchol na ostrově Benbecula. Když se podíváte na mapu, zjistíte, že Benbecula je víc jezerní krajinou, než ostrovem. Všude se nachází menší či větší zátoky a jezírka. Některá jsou spojená s mořem, některá jsou sladkovodní.
Stoupáme vzhůru volnou krajinou a brzy se dostáváme na vrchol, ze kterého se zdají být jezírka pod námi jako tisíce malých světélkujících zrcadel. Na vrcholu zakrývá část výhledů mrak. Chvíli odpočíváme. Počasí se lepší a vrchol je za chvíli bez mraku. Jezerní krajinu pod námi tak máme jako na dlani.
Z Ruevalu scházíme dolů k autu po trase Hebridské stezky, která vede z ostrova Barra až na ostrov Lewis a protíná celé souostroví Vnějších Hebrid z jihu na sever.
Když přijíždíme k Langass Lodge, je akorát čas oběda. Místní lovecká chata/hotel je obklopen krásnou scenérií a vybaven stylovými interiéry. Zdejší kuchyně nabízí pokrmy z mořských plodů, ryb, ale i steaky a jiné dobroty. Holky si dávají zasloužený oběd, a pak vyrážíme na menší zdravotní procházku po okolí.
Nedaleko Langass Lodge se nachází zajímavý neolitický kamenný kruh Pobull Fhinn, obětní kámen a hrob Beisteans Grave a Leac Alasdair a neolitická hrobka Barpa Langais. Všechny tyto neolitické památky jsou propojeny úzkou stezkou, která vede přes hodně podmáčené rašeliniště. Hlavně okolo vrcholu Beinn Langais hrozí, že se do mokřadů ponoříte až po kolena.
Abychom nemuseli chodit tam a zpět, nechávám holky na vrcholu Beinn Langais a sama se vracím pro auto, kterým přejíždím na druhou stranu hory, kde holky vyzvedávám. Po návštěvě Barpa Langais se vracíme zpátky na jih. V největším městečku ostrova, Balivanich obhlížíme ještě jeden krásný obchůdek se suvenýry, a pak přejíždíme do vesničky Nunton, kde se nachází poměrně nová palírna North Uist distillery.
Místní palírna je umístěna v malé budově tvaru písmene „U“ a i nyní zde probíhají rekonstrukční práce. Na rozdíl od Harris distillery, která sídlí na hlavní silnici v luxusní architektonicky dokonalé budově v Tarbertu, palírna North Uist distillery je takovým pomalu se probouzejícím komunitním místem. Procházíme skrz malý obchůdek a v ochutnávkové místnosti/ baru nám zdejší milá slečna nabízí ochutnávku čtyř výborných ginů. Ochutnáváme giny, které v roce 2022 a 2023 dostali ocenění „Skotská palírna ginů roku“ a nakupujeme i něco do zásoby na doma.
Cestou zpátky na ubytování zastavujeme ještě v Howmore. Tady se v hezké historické budově nachází hostel a hned vedle něj i ruiny jednoho z nejstarších křesťanských kostelů na ostrově, St. Mary Teampull Mor.
Domů přijíždíme na naše poměry brzy, už okolo 18:00. Čeká nás krásný večírek nad lahví jednoho z báječným místních ginů 😊.
14. 5. úterý: Dnes je jedním slovem hnusně. Venku mrholí. Zima a vlhko se dostává až do morku kostí a je opravdu nevlídno. Z ubytování odjíždíme až v 9:00. První zastávkou jsou nedaleké zbytky osídlení z doby kamenné a pohřební domy Cladh Hallan Roundhouses. Místo obdivování přírodních krás využíváme špatné počasí k návštěvě muzea Kildonan.
Muzeum Kildonan můžu doporučit i v případě, že venku zrovna svítí slunce. V několika málo místnostech dostanete komplexní vhled do historie ostrovů i složitého ostrovního života. Část výstavy vás zavede do světa výroby a barvení tweedu a nechybí ani sekce s příběhem Bonnie Prince Charlieho.
V muzeu se navíc nachází i skvělá kavárnička, ideální zastávka na zlepšení nálady v pochmurném hebridském počasí.
Z muzea Kildonan přejíždíme na jih na ostrov Eriskay. Poprchává. Objíždíme ostrov kolem dokolo, a pak se vracíme ke kostelu sv. Michaela, kde za chvíli začíná mše.
Autem přejíždíme na konec silnice u zátoky Acairseid Mhór, kde si prohlížíme jeden z mnoha rozpadajících se domů, ve kterém zůstalo vše tak, jak ho lidé opustili, a pak se jdeme projít po západních plážích směrem k jediné ostrovní restauraci Am Politician.
Přestává pršet a začíná být skvěle, a tak míříme na nejvyšší horu ostrova, Beinn Sgriathan 185 m n. m. Z Beinn Sgriathan máme ostrov Eriskay jako na dlani. Tedy pokud by zrovna vrcholovou kvótu nezakrýval mrak. Při dobrém počasí je z vrcholu vidět celý ostrov a dokonce i vzdálené ostrovy Vnitřních Hebrid.
Na Eriskay se nachází polodivocí, volně se pasoucí eriskejští poníci. Někdy má člověk štěstí a potká je přímo u silnice, většinou je ale stádo potřeba ve volné krajině objevit. My máme dnes štěstí. Jednoho osamoceného koníka potkáváme už při výstupu na Beinn Sgriathan a další, celé stádo, vidíme na jižní části svahu nedaleko jezera Loch Cracabhaig. Z dálky vypadají bělouškové jako přerostlé ovce, a tak je potřeba chvíli zaměřit pozornost, aby se člověk nevydal místo za poníkem za ovcí.
Vracíme se zpátky do civilizace. V lokálním kooperativním krámku, který slouží jako obchod, restaurace, kavárna a obchůdek se suvenýry opět obdivujeme rukodělné výrobky místních obyvatel, a pak už se vracíme do Am Politician, kde si holky dávají zasloužené pivečko a já se vracím pro auto.
Na ubytku jsme opět okolo 18:00. Dnes nás čeká velký balící večer- je potřeba vše zabalit. Zítra totiž odplouváme zpátky na pevninu.
15. 5. středa: Zabaleni nasedáme do auta už v 8:00. První zastávku děláme u sochy panny Marie s dítětem, Our Lady of the Isles. Slunce svítí a nad hlavou máme opět modrou oblohu. Po krátké zastávce nasedáme do auta a přejíždíme dál na severní Uist, k patě hory Beinn Mhór (190 m n. m.). Naposledy si obouváme pohorky a bereme návleky. Výšlap na Beinn Mhór na Severním Uistu patří k těm jednodušším. Výhledy z jeho vrcholu jsou ale nezapomenutelné.
Na horizontu vidíme celou Berneray a pás hor na ostrově Harris. Na jihu a západě se pod námi třpytí jezerní krajina Severního Uistu a Benbeculy a v dálce pozorujeme nejvyšší hory jižního Uistu- Heklu a Beinn Mhór (620 m n. m.). Výšlap na Beinn Mhór je nádhernou tečkou za hebridským dobrodružstvím .A teď je potřeba popojet dál.
V 10:30 přijíždíme k trajektu. V 13:20 připlouváme zpátky na ostrov Isle of Skye, kde děláme jednu zastávku v Portree. Je nádherně. Slunce svítí a v Portree je spoustu turistů. Jaký rozdíl od opuštěných Vnějších Hebrid.
Z Portree přejíždíme na jih. Protože nám dnes ráno zrušili trajekt z Armadale do Mallaigu, ke slavnému železničnímu mostu Glenfinnan, naší další zastávce, se musíme dostat oklikou.
Ke Glenfinnanu přijíždíme chvilku před 18:00. Místo opuštěné zátoky nás tu čekají davy. Jdeme se podívat na vyhlídku i k mostním obloukům, a pak opět nasedáme do auta a pokračujeme zpátky do Fort William. Fort William, „skotský Špindl“, jen projíždíme. Slunce se začíná chýlit k zapadu a před námi je ještě dlouhá cesta.
Poslední zastávku na cestě zpátky do Edinburghu děláme na vyhlídce v Glen Coe. V podvečerním světle místní hory zlatavě září. Škoda, že není víc času. Dnes by výšlap ve zdejších horách stál za to.
Kousek nad Tyndrum je uzavřená silnice. Před námi už čeká celá řada aut, a tak doufám, že se silnice po chvíli otevře. Ze skotských pěti minut se stává dvacet, pak třicet… Začínáme si zoufat. Nakonec nám ale silnici pouští a my můžeme vyrazit dál.
Cesta do Edinburghu je únavná. Jako vzpomínku na Vnější Hebridy, po kterých se nám už začíná stýskat, pouštíme audio knihu od Petera Maye – Skála. Na ubytování do Edinburghu přijíždíme ve 23:00. Jsem vyřízená. Jdu si lehnout a spát.
16. 5. čtvrtek: Vstáváme v 5:00. Noc byla opravdu krátká. V 5:30 vezu holky do centra Edinburghu a Katku na letiště. Letadlo ji letí dřív než ostatním. Loučíme se a já se vracím na ubytko. Před devátou opouštíme se zbytkem holkem ubytování a jedeme do centra, kde se holky prochází ranním městem. Vyzvedáváme všechny a vyrážíme společně na letiště. Musím říct, že takhle akční a zapálenou skupinu jsem už dlouho neměla. Tak zase příště a děkuji za gin 😊.
#cestopis_vnější_hebridy #cestopis #VnejsiHebridy #Skotsko #ostrovy_na_hraně #výlet #aktivní_dovolená #vnější_hebridy_s_průvodcem #harris #lewis #isleofskye #berneray #eriskay #glenfinnan #glencoe #EileanGlass #EileanDonan
