Cestopis: Camino Portuguese 04-2025
- Klara Skuhrava
- 19. 8.
- Minut čtení: 15
2. 4. středa: Ve 14:30 vítám holky na letišti v Portu. Na nic nečekáme a rychle se přesouváme místním metrem do centra. Naším prvním cílem je největší dominanta města, katedrála Sé, která je společně s historickým centrem města zapsaná na seznamu UNESCO. U katedrály se nachází i náš první „patník“ s poutnickým značením a informační centrum, kde dostáváme první razítko do kredenciálu, poutnického pasu.
Předpověď na dnešní den hlásí déšť a bohužel se nemýlí. Nad hlavou máme ocelově šedou oblohu, ze které každou chvíli spadnou první kapky deště. Před nepříznivým počasím se jdeme schovat do katedrály. V rámci prohlídky procházíme i částí s ambitem a rajským dvorem a nechybí ani návštěva vyhlídkové věže, ze které je krásný výhled na město.
Po návštěvě katedrály pokračujeme skrz úzké uličky historického centra Ribeira k řece Douro, za kterou se nachází část města se sklady s portským vínem. Chvíli nasáváme pohodovou atmosféru města, a pak stoupáme vzhůru okolo krásných domů s ručně malovanými modrými kachličkami, azulejos. Procházíme okolo historické věže Torre dos Clérigos a na chvíli se zastavujeme u knihkupectví Livraria Lello, kde hraje na kytaru pouliční umělec.
U kostela Igreja dos Carmelitas, dominanty náměstí Praca de Gomes Teixeira, se otáčíme a vracíme se k historickému a stále funkčnímu nádraží Sao Bento. Prohlížíme si další azulejos, a pak už vyrážíme metrem do čtvrti Matosinhos.
V supermarketu dokupujeme dobrůtky na večer a zítřejší dopoledne, a pak už se jdeme ubytovat do milého hostelu se soukromými pokojíčky. Někdo si dává večeři, někdo ještě potřebuje vidět oceán a někdo odpočívá před naším zítřejším dobrodružstvím.
3. 4. čtvrtek: Dnes nás čeká první etapa ze čtvrti Matosinhos (Porto) do městečka Vila do Conde. Protože je v Portugalsku o hodinu posunutý čas, celé nedočkavé vyrážíme z ubytování už v 6:00. Nad hlavou nám svítí hvězdy. Město ještě spí.
Přecházíme přes mohutný zvedací most, a pak se už konečně dostáváme na promenádu okolo pobřeží Atlantského oceánu. Dnešní etapa měří 23,3 km a má pouze 100 metrů převýšení. Jde se tedy prakticky stále po rovině. Hvězdy pomalu mizí. Na východě se začíná barvit obloha do oranžova. Svítá.
Sluneční paprsky rychle zahřívají chladný vzduch noci. I tak ale jdeme stále v dobrém tempu. První zastávku děláme až po několika kilometrech v místě, kde akorát otevírají kavárnu. Po doplnění kofeinu a hlavně zanesení prvního razítka dnešního dne můžeme pokračovat dál.
Trasa okolo pobřeží je přenádherná. Nad oceánem visí mračna, nad hlavou máme ale stále modrou oblohu. Příboj buší do skalnatého pobřeží a co chvíli procházíme okolo krásné písečné pláže, na kterou by si člověk nejradši lehl. Rybářské vesničky a pobřežní městečka se střídají s čistě přírodní pobřežní scenérií. Je tu krásně.
Do Vila do Conde přicházíme už před jednou odpoledne. Místní Albergue de Peregrinos Santa Clara otevírá až ve tři, a tak shazujeme batohy a holky se jdou naobědvat do místní restaurace s poutnickým menu. Já mezitím přemýšlím nad dalšími etapami. Holky jsou z pobřežní cesty nadšené, a protože má v dalších dnech ve vnitrozemí pršet, zkouším navrhnout pobřežní alternativu k původně vymyšlené cestě.
Holky s alternativou nadšeně souhlasí. Nahazujeme batohy a vyrážíme ještě o 4,2 km dál do Povoa de Varzim. Zítra má hned od rána pršet, a tak se snažíme nahnat kilometry za hezkého počasí. V Povoa de Varzim se ubytováváme v Albergue Sao Jose de Ribamar. Nakonec máme v nohách 27,7 km a 125 metrů převýšení. Jako předzvěst zítřejší nepohody přichází odpoledne mraky.
4. 4. pátek: Druhá etapa vede z Povoa de Varzim (Albergue Sao Jose de Ribamar) do Marinhas (Albergue de Sao Miguel de Marinhas). Celkem se jedná o 23,8 km v rovinatém terénu. I dnes se budíme v pět a z poutnické ubytovny odcházíme už před šestou. Venku fouká a prší. Je nevlídno, že by psa nevyhnal. Hned na prvním rohu nasazujeme pláštěnky.
Déšť po chvíli polevuje, ale všude je mokro. Dřevěné cesty okolo pobřeží kloužou a navíc se mezi jednotlivými latěmi zasekávají hůlky. V 9:00 konečně přicházíme k první otevřené kavárně. V historické mlýnici si dáváme kávu a čaj. Milá Portugalka tu prodává i nějaké poutnické suvenýry, a tak zvědavě okukujeme její nabídku. Nechybí ani razítko, které si rovnou dáváme do kredenciálu.
S výrazně lepší náladou pokračujeme po značené stezce dál. Už téměř neprší, ale pláštěnka příjemně hřeje, a tak ji necháváme na sobě. Cestou potkáváme kostely, krásně rozkvetlé strelicie, které by naši zimu přežily leda v interiéru a několik lesních hájů s korkovými duby.
Ve Fao nahlížíme do otevřeného kostela, a pak se necháváme přesvědčit k zastávce na poutnické menu. Je 11:00 a máme čas. Tak proč si trochu neodpočinout a neusušit mokré boty. Místní poutnické menu je obrovské a jídlo moc chutné. Holky oběd vůbec nemůžou sníst, a tak pomáhám 😊.
S přeplněnými břichy je cesta výrazně náročnější. Naštěstí začíná svítit sluníčko a den je hned veselejší. Jdeme okolo pobřeží a odbočujeme na krásnou písečnou pláž. Není kam spěchat. Je 14:00, slunce svítí a do ubytování to máme už jen kousek.
Okolo pobřeží se ale počasí může změnit lusknutím prstu. Na ubytování přicházíme nakonec „za pět minut dvanáct“. Venku začíná odpolední slejvák, po kterém ale následuje slunce a takhle to jde až do večera. Myslíme na všechny poutníky, kteří jsou ještě na cestě. Místní albergue je nakonec plné.
5. 4. sobota: I dnes opouštíme albergue v noci. Je 6:00 a den jakoby zaspal. Pocit příliš brzkého vstávání umocňuje zatažená obloha, přes kterou nejsou vidět ani hvězdy, ani měsíc. Kdyby nám na cestu nesvítily pouliční lampy, neviděli bychom na krok.
Je třetí kritický den, a proto nás čeká odpočinková etapa. Z Marinhas to máme do Viana do Castelo necelých 21 kilometrů. Na rozdíl od předchozích dní ale nejdeme přímo okolo pobřeží, a tak se převýšení navyšuje na 320 metrů výškových, které je potřeba dnes chtě nechtě překonat.
Hned první přeháňka zmáčí Květu od hlavy k patě. My ostatní máme větší štěstí a vyrážíme až po dešti. I tak ale brzy nasazujeme pláštěnky. Venku je chladno a mokro. Konečně svítá. Sundáváme pláštěnky a noříme se do krásných voňavých eukalyptových lesů.
Dnes by se spíš hodily holínky. Najít suchou trasu na blátivé cestě v eukalyptových lesích je téměř nemožné. Cestou potkáváme další krásné kostely většinou zasvěcené sv. Jakubovi a opět obdivujeme rozkvetlé květiny z místních zahrádek. Dnes je to nepřeberné množství orchidejí. Tolik barev a tvarů, že se nám tají dech.
Cestou zastavujeme na kávu s razítkem, a před 13:00 už překračujeme velký železný most přes záliv ve Viana do Castelo. Hned za mostem se nachází klášter, naše dnešní albergue. Své brány otevírají až ve 13:30, i tak nás ale milý pán pouští do ambitu, kde se po dnešní etapě protahujeme a cvičíme.
Milá paní recepční nás vede skrz spletité chodby a nakonec ubytovává ve dvou pokojících. Chvíli odpočíváme, a pak je potřeba obhlédnout město a zařídit jednu důležitou věc, totiž koupit pro Josefínku nové boty. Ty staré ji udělaly na patě tak obrovské puchýře, že s námi nemůže pokračovat dál.
Viana do Castelo je krásné pobřežní městečko, ale najít zde otevřený obchod se sportovní obuví je trochu oříšek. V historickém centru města nám radí návštěvu obchodního centra na nádraží, v obchodním centru je ale dnes (v sobotu?!) specializovaná prodejna s obuví uzavřena, a tak zkoušíme najít prodejnu s běžeckou obuví na periferii města, což se nám nakonec daří. Jenže tady zase neprodávají žádné sandály. Nakonec kupujeme tři páry zlevněných Hoka a svoje staré boty házíme bez uvážení do koše!
Cestou zpět do centra objevujeme další otevřenou prodejnu, tentokrát se zdravotní obuví, kde si ještě Jitka kupuje sandály. Tak uvidíme, jak nám to zítra pošlape. Místo odpočinkových 21 kilometrů máme nakonec v nohách i s nákupy skoro 28 kilometrů!
6. 4. neděle: Protože nás dnes čeká poslední etapa okolo Atlantiku, kašleme na šipky a oficiální poutnickou trasu a jdeme přímo po dřevěných lávkách okolo oceánu. Dnes je krásně. Po dešti nebo blátivých stezkách není u pobřeží ani památka. Navíc jsme na stezce úplně samy.
Z Albergue Peregrinos de Sao Joao da Cruz dos Caminhos vycházíme chvilku po šesté ráno. V 8:30 děláme první pauzu. V nohách máme už 11 kilometrů! Snad je to díky novým botám nebo krásné krajině, kterou procházíme, dnes máme skvělé tempo.
V dálce na obzoru pozorujeme hraniční horu mezi Portugalskem a Španělskem. Nedaleko ní leží náš dnešní cíl, Albergue de Peregrinos de Caminha, které je od Viana do Castelo vzdálená téměř 29 kilometrů. Odpočíváme na oblých žulových valounech a pozorujeme oceán. Svítí sluníčko a je tu překrásně.
Zpátky na stezku přicházíme u Vila Praia de Ancora. Tady vládne úplně dovolenková atmosféra. Před městem nás vítá písečná pláž a na promenádě restaurace s přeplněnými zahrádkami. Dáváme si kafíčko, studené nápoje a nechybí ani výborná zmrzlina, která se při dnešním horkém počasí skvěle hodí.
Za námi je 20 kilometrů. Zbývá posledních devět. Na cestě přibývá poutníků. Výhledy jsou ale krásné. V polovině zastavujeme u poslední pláže, a pak už nás čeká trasa přes hraniční městečko Caminha do cíle.
Před poutnickou ubytovnu přicházíme ve 14:30. Sundáváme boty a já kontroluji puchýře. Horké počasí nohám nesvědčí. Holky mají obří puchýře a sotva chodí. Je potřeba se protáhnout a hodit nohy nahoru. V 15:00 přichází k albergue dobrovolníci, kteří nás ubytovávají. Jsou úžasní, plní energie a moc milí. Dostáváme od nich domácí zákusek ala mléčnou kaši a spoustu tipů, jak si zítřejší den zjednodušit.
Vybalujeme a kdo může, jde se ještě projít do města. I přesto, že je neděle, místní supermarket má otevřeno. „Tady nejste ve Španělsku,“ informuje mě s výrazným mrkáním dobrovolník v albergue, když se divím nedělnímu otevření.
Na obloze se objevují černá mračna, a tak se vracíme zpátky na ubytovnu. Květa s Josefínkou se mezitím domlouvají na společném taxi do Tui. Zítřejší etapu chtějí vynechat a odpočinout si.
7. 4. pondělí: Na caminu mám nejradši rána. To dnešní přímo čaruje. Svítá. Nad hraniční řekou Minho se líně povalují vodní páry a obloha se barví do fialovo oranžova. Za zády máme oceán a vlevo hraniční řeku, naši dnešní společnici na větší část etapy.
Ráno je velká zima, ale s přibývajícím dnem se výrazně otepluje. Hledáme otevřenou kavárnu, ale marně. Opět opouštíme značenou stezku, a tak místo trasy dokopce a z kopce volíme přímou cyklostezku okolo řeky, kde není ani pítko na vodu. Jdeme pomalu. Dnešní den není úplně jednoduchý. Božence navíc začíná pořádně bolet levá noha.
První delší pauzu děláme až ve Valenca, za kterou se nachází hraniční most do Španělska. Zastavujeme u supermarketu a odpočíváme. Je zde i lékárna, a tak si Boženka kupuje tejpy a pomocí videí levou nohu fixujeme. Mám strach, co bude dál. V následujících dnech nás totiž čekají ještě dvě delší etapy.
Nahazujeme batoh a pokračujeme přes historickou pevnost, kterou tvoří centrum města. V místním obchůdku kupujeme suvenýry, a pak už jdeme přes velký železný most spojující Portugalsko se Španělskem. Ve Španělsku máme rázem o hodinu víc. Stoupáme do historického centra Tui a před katedrálou děláme další pauzu.
Potkáváme skupinu českých studentů s nadšenou paní učitelkou, která nám vykládá o výměnném programu mezi její školou a místními studenty, a pak už pomalu pokračujeme dál. V Tui marně hledáme restauraci, která by měla otevřeno a nabízela večeře. I přesto, že je už šest odpoledne, pro Španěli je příliš brzy. Pokračujeme tedy na ubytovnu, kde nás už čekají odpočaté holky.
Ubytováváme se v Albergue Pallanes, pereme a odpočíváme. I přesto, že Josefínka nemůže moc chodit, chce to zítra aspoň na část dne zkusit. Snad nás noc občerství natolik, aby nám to zítra zase šlapalo.
8. 4. úterý: Dnes máme před sebou dalších 30,5 km a 340 výškových metrů převýšení. Některé nohy a těla už nejsou v kondici jako na začátku putování, a tak se na dnešní den domlouváme už večer předem. Aby nikdo nikoho „nebrzdil“, rozdělujeme se do skupin. S Květou, Jitkou, Josefínkou a Boženkou chceme vyrazit už v 6:00. Ostatní mají start posunutý na 7:00. Vstávám tedy v 5:00 a brzy za mnou přichází Boženka. Nemůže chodit. Levá noha ji ztuhla a každý krok ji bolí tak, jako by se jí do nohy zařezávalo tisíc nožů. Je to zlé. Musí do nemocnice. Naše včerejší plány se ve vteřině mění. Josefínka zůstává s Boženkou a jedou do nemocnice. Já s Jitkou a Květou vyrážíme v 6:15 do pouličními lampami osvětleného spícího Tui. Ostatní se akorát budí.
Ani dnes nemusíme spěchat. Místa v našem dnešním ubytování, Albergue Parroquial Santiago Apostol de Redondela, máme zamluvená předem. Brzy necháváme osvětlené ulice městečka Tui za zády. Trasa vede skrz lesní porosty a bez čelovky se nejde úplně ideálně.
První zastávku děláme v O Porrino. Holky akorát volají od doktorky, která nařizuje odpočinek a nohu co nejvíc chladit. Boženka doplňuje, že prý v noze není zánět a za dva dny bude opět fit. Trochu se mi tomu nechce věřit, ale nejsem doktor, a tak mám jako laik z dobrých zpráv radost.
I holky, které z albergue vyrazily necelou hodinu po nás, jsou už ve městě. A to i přesto, že my s Jitkou zvolily kváratší trasu přes industriální zónu a holky si camino prodloužily a vyrazily po hezčí trase přes kopečky.
Procházíme skrz O Porinho a pokračujeme dál. Začátek dubna a slunce pálí jako v létě. Je horko. V Mosu děláme další pauzu. Nejdřív se jdeme podívat do otevřeného kostela Iglesia de Santa Eulalia de Mos, a pak shazujeme batohy a na chvíli dáváme nohy nahoru.
Po půlhodince relaxace vyrážíme vzhůru. Z Mosu vede cesta přímo do kopce, a tak jsme rády, že jsme si před náročným výšlapem na chvíli odpočinuly. Po několika málo kilometrech funění přicházíme k parku s kamennými stoly a lavicemi. Máme hlad a kopcovitý terén nás vyčerpal. Jdeme se posilnit. V mezičase nás dochází všechny holky, a tak jsme konečně zase všechny spolu. Jen Josefínka s Boženkou nám chybí, ale ty už na nás čekají na ubytování v Redondele.
Posilněny scházíme z kopce dolů, a pak nás čeká poslední náročný výšlap před Redondelou, po kterém následuje velmi příkré klesání a asfaltová rovinka s takovou výhní, že se snažíme najít jakýkoliv stín, abychom se trochu ochladily.
Konečně jsme v Redondele. K Albergue Parroquial Santiago Apostol de Redondela přicházíme okolo 17:00. Vítá nás milý pan recepční a na společném pokoji Boženka s Josefínkou. Boženka leží a odpočívá. Každý krok ji bolí. Od rána se nic nezlepšilo. Domlouváme se na možnostech co dál. Vzhledem k tomu, že zítra budeme bydlet mimo velké město, a protože Boženka sotva dokulhá dva kilometry, je potřeba vidět situaci reálně. I když to bolí, někdy je potřeba umět říct dost a zařadit zpátečku. Pro Boženku camino skončilo ☹. Nakonec se domlouváme, že Boženka s Josefínkou přejedou do Santiaga vlakem a další tři noci tam na nás počkají. V ubytování, kde máme bydlet poslední noc i my ostatní, mají naštěstí volno, a tak rovnou pro holky rezervuji dvoulůžkový pokoj na příští 3 noci.
9. 4. středa: Poslední dlouhá etapa našeho camina. Etapa z Redondely do A Portela – Barro je asi nejtěžší etapou celého camina. Před námi je 30,2 km a 651 m převýšení vzhůru a 563 m dolů. Vycházíme už v 6:30. Jeden kopec střídá druhý. V lesích před Arcade začíná svítat. Scházíme do městečka a dáváme si pauzu v první otevřené restauraci/kavárně.
Přecházíme přes krásný kamenný římský most a pokračujeme na další kopec. Trasa vede skrz lesní háje. Ranní sluníčko dodává krajině třpytivý hřejivý vzhled. Cesta je tvořena velkými historickými kameny, které tu mohou být už z období baroka. „Kolik lidí už tudy asi prošlo? A kolik rozhovorů slyšely místní stromy?,“ říkám si, když funím úvozem do dalšího kopce.
Po dalších deseti kilometrech děláme v Pontevedře pauzu. V místním supermarketu kupujeme sladké jahody a čekáme na holky, které se rozhodly jít delší ale krásnější trasu okolo řeky Rio Tomeza. Do cíle to máme už jen 65 kilometrů! Procházíme skrz historické město. Pontevedra je krásná. Nachází se zde spoustu sakrálních objektů, ať už kostel Iglesia de la Virgen Peregrina, Konvent Svatého Františka nebo Konvent Svaté Kláry. Centrum je tvořeno historickými budovami s renesančními podloubími, zahrádky jsou přeplněny místními i turisty.
Historické centrum města necháváme za zády. Překračujeme nově opravený most Ponte do Burgo a přecházíme na periferii, ze které mizíme pryč z civilizace do přírody. Posledních 9 kilometrů vede v lesích okolo železnice. Asi 2 kilometry před cílem zastavujeme v restauraci v San Amaru. Chtěli bychom si dát něco k jídlu, ale kromě sendvičů tu nic nemají. Dáváme si tedy alespoň pivečko se sendvičem, který vypadá jako rozkrojený namazaný bochník chleba a pak už pokračujeme na ubytování. Do Albergue Peregrinos a Portela přicházíme okolo 17:00. Vítá nás trochu podivínský muž jménem Bruno. Přemýšlím, jestli je tak opilý nebo zhulený. Jeho kamarád na tom není jinak. Řeším naši rezervaci, a když vidím zaplísněnou místnost, špinavý záchod, který nikdo neuklízel několik měsíců a zaplísněné matrace se špinavým povlečením, na kterých už spalo nepočítaně poutníků, je mi úzko. „Tohle mělo být nejlepší ubytování. Aspoň bylo to nejdražší,“ říkám si a nechápu. Ukazuji holkám, kde by měly dnes spát a začínám vymýšlet alternativy. Jenže některé z nás jsou na další kilometry příliš unavené, a tak nemáme na výběr.
Podrážděný správce albergue nám nakonec ukazuje poslední volné postele (rozuměj vlhké špinavě povlečené matrace), na které si máme lehnout. Jsou rozmístěny mezi cizími poutníky ve dvou místnostech. Snažíme se aspoň s ostatními domluvit na přesunutí matrací, abychom ráno všechny nerušili, a pak zjišťujeme, že místní „ubytování“ není zas až tak zlé. V kuchyňce si můžeme dát pivo nebo víno. Ve sprše teče teplá voda. A v 19:00 nás čeká společná večeře, kterou pro nás připravil Bruno, poutník, který se rozhodl svou pouť protáhnout nejlépe na celý život.
Večer si lehám na matraci s myšlenkou, že snad s sebou nepřivezu domů štěnice, a pak už se snažím usnout. S chrápajícími Iry to jde hodně těžko.
10. 4. čtvrtek: Konečně máme před sebou lehčí etapu. Dnes nás čeká 21,4 kilometrů, 280 m převýšení vzhůru a 242 m dolů. Protože je přes den horko a ráno nám to nejlépe šlape, vstáváme už v 6:00. Loučíme se s Brunem, děkujeme za snídani a v 7:00 vyrážíme dál. Poprvé nejsme první poutníci na trase. Před námi se vydala na cestu aspoň polovina osazenstva albergue. Jak se zdá, nejsme jediní poutníci, kterým to nejlépe šlape ráno.
Jdeme skrz úvozy a lesíky, okolo vinic až do lázeňského městečka Caldas de Reis. Dnes nám to šlape jako po másle. Když nacházíme voňavou cukrárnu s kávou, v nohách máme už 12 kilometrů. Jsme v polovině. Po půlhodinové pauze s novou dávkou cukru a kofeinu se ještě vracíme k zázračnému prameni, díky kterému máme údajně lépe vidět, a pak už překračujeme další z historických kamenných mostů a město necháváme za zády.
Sluníčko nad hlavou pálí. Začíná být zase horko. Naštěstí přicházíme ke kostelu Iglesia de Santa Marina de Carracedo, kde si můžeme odpočinout u venkovního kamenného stolu a lavice. Do cíle to máme už jen 4,2 km a protože je teprve 12:00, děláme další pauzu.
V Albergue de Peregrinos Valga jsme už v 13:45. Kromě třech Irů, které známe z předchozího ubytování, jsme tu v podstatě samy. Naštěstí je tu milá paní recepční, která nám nabízí, že se můžeme ubytovat i v prvním patře. Pokud tedy přijdou ještě nějací poutníci. Při představě další probdělé noci s chrápajícími Iry mě polije horko, a tak využíváme nabídky a čekáme na potenciální nově příchozí.
Holky se mezitím jdou naobědvat do restaurace, kterou nám paní recepční vychvaluje, a když konečně přichází další poutníci, dostávám prostěradla a jdu zabrat volné postele v téměř prázdném pokoji. Pereme, odpočíváme, a protože se na sobotu výrazně horší předpověď, rozhodujeme se upravit zítřejší etapu a místo 20 kilometrů ujít 27,4 km. To abychom v sobotu musely ujít v dešti jen minimum.
11. 4. pátek: Dnešní devátá etapa je poslední náročnou etapou našeho camina. 27,4 km, 430 m převýšení vzhůru a 320 m dolů. Protože má odpoledne začít pršet, vyrážíme na cestu už v 6:00. Scházíme na lesní stezku, kde to bez čelovky, nebo světla z mobilu jde jen ztěží. Je chladno, takže se jde hezky a nohy zatím neotékají.
Za 9 kilometrů zastavujeme na kafíčko, koláček, fresh juice a čajík v Padrónu. Nejdůležitější kostel ve městě, Iglesia de Santiago de Padrón je bohužel zavřený, a tak se nemůžeme podívat na středověkou křtitelnici, kterou údajně svatý Jakub pokřtil prvního Křesťana na Iberském poloostrově.
Poprvé z celé cesty potkáváme za Padrónem davy poutníků. Mám chuť někam utéct. Chůze ve špalíru dalších poutníků mi nedělá dobře na duši. Naštěstí je to jen krátkodobá záležitost a brzy jdeme zase téměř samy. Okolo poledne děláme další zastávku a v 13:00 se už svlékám do kraťasů. Začíná být zase horko. Naštěstí je náš apartmán nedaleko. Do Milladoiro přicházíme okolo 15:00. Obloha se začíná kabonit a brzy přichází první slibované kapky deště.
Ubytováváme se v soukromém apartmánu a na rozdíl od plesnivých albergue s deseti a více lidmi na pokoji máme pokojíky po dvou, vlastní kuchyň, obývací pokoj a pračku, čehož náležitě využíváme.
Jdeme nakoupit a přejeme Jitce všechno nejlepší ke včerejším narozeninám. Pak ještě dlouho kecáme a užíváme si pocit, že jsme už na dohled od katedrály. Jen nás mrzí, že tu s námi nemůže být Josefínka s Boženkou.
12. 4. sobota: Desátá a poslední etapa z Milladoiro do Santiaga je spíš odpočinkovou závěrečnou procházkou. Před sebou máme pouze 6 kilometrů a 90 m převýšení vzhůru a 75 m dolů.
Předpověď nelhala. Přes noc se slunce schovalo za šedou hradbu mraků. Venku poprchává. Není kam spěchat, a tak poprvé z celé pouti vycházíme na etapu za světla. Milladoiro je v podstatě periferií Santiaga. První část cesty nás vede pod dálniční mosty, a poté už procházíme skrz městské háje a ulice ke katedrále.
Jakoby všichni směřovali ke katedrále. Čím blíž, tím víc jsou úzké středověké uličky zaplněny lidmi. Až na hlavním náměstí, Praca de Obradoiro, je náhle klid. Přicházíme chvíli po desáté. Poprchává, a tak se poutníci schovávají v podloubí. Gratulujeme si a konečně vidíme i Boženku s Josefínkou. Zdravíme se a někteří z nás mají v očích slzy. Slzy vděku, že jsme to zvládli, že jsme se dokázali překonat, že jsme nepodlehli bolesti svalů a otlačených zad.
Boženka s Josefínkou jsou smutné. Snažím se jim vysvětlit, že víc než polovina poutníků, co přijde do Santiaga neujdou ani těch 150 kilometrů, které mají v nohách holky. Že mají být na co hrdé, a že letošní rok není poslední. A že kdyby pokračovaly dál, možná by se dostaly do takového stavu, že by už další pohyb nebyl nikdy možný. Teď na camino mohou vyrazit kdykoliv znovu. Jen se tak projít. S menší zátěží nebo méně kilometry nebo lépe připravené, protože už ví, co je čeká.
Fotíme se před hlavním průčelím katedrály, a pak vyrážíme na ubytování, kde necháváme batohy holkám na pokoji. Samy se můžeme ubytovat až odpoledne.
Hlavní poutnická mše se celebruje každý den v pravé poledne. Přicházíme do katedrály asi o dvacet minut dřív a téměř si nemáme kam sednout. Takový je o mši zájem. Po mši se jdeme podívat k hrobu sv. Jakuba a „pohladit“ jeho sochu v hlavním oltáři. V katedrále se nachází i socha Pražského Jezulátka, a pak už celé nedočkavé vyrážíme do poutnické kanceláře, kde dostáváme za naše úsilí compostelu, certifikát o absolvování poutě. Někteří z nás chtějí kromě certifikátu i certifikát vzdálenosti, totiž že jsme za naši pouť urazili okolo 270 kilometrů. I ten, stejně jako spoustu suvenýrů, mapy nebo nové kredenciály, je možné získat v poutnické kanceláři.
Protože už šilháme hlady, jdeme se najíst do vyhlášené restaurace, kde mají obrovské poutnické menu za 14 euro. Po obědě je akorát čas se jít oficiálně ubytovat. Vracíme se tedy do penzionu, který se nachází nedaleko katedrály, a pak už zase procházíme městem a obdivujeme úzké středověké uličky plné restaurací, kaváren a obchůdků se suvenýry.
13. 4. neděle: Máme zabaleno. V 8:00 odcházíme z ubytka. Na náměstí před katedrálou je pusto, prázdno. Noví poutníci zřejmě ještě nedorazili a ti včerejší vyspávají po včerejších oslavách. Užíváme si pohledy na katedrálu a procházíme skrz historické centrum, kde jsme také téměř sami.
V 9:48 nám jede autobus na letiště, kde jsme za dalších 25 minut. Dáváme dohromady hůlky a všechny ostré předměty, stejně jako objemy tekutin větší než 100 ml a odbavujeme jeden společný batoh.
Aby Boženka nemusela zatěžovat nohu, dostává vozíček a přes kontrolu ji pomáhají letištní pracovníci. My ostatní musíme po svých. Brzy se ale všichni setkáváme u odletové brány, odkud nám ve 12:30 letí letadlo do Palmy. Tam přestupujeme na letadlo do Prahy, a protože nám letecká společnost změnila čas odletu, musí holky čekat až do půl deváté. Sama letím o hodinu dřív do Vídně, kde na mě už čeká odvoz.
Tak zase příště 😊.
#cestopis #camino #camino_s_pruvodcem #270km #portugalské_camino #camino_z_Porta #camino_Portuguese #Porto_Santiago #camino_da_costa #Santiago #oceán #pouť_do_Santiaga #dálková_trasa #pouť #cesta_je_cíl #UNESCO
Komentáře