• Klara Skuhrava

Faerské ostrovy 7

Aktualizace: úno 1

Z Hellurnaru na elfí horu Rustartindur (483 m) a výlet ke skalnímu oknu Dragasund

Den osmý: Balíme všechny naše věci a dáváme sbohem našemu dřevěnému domečku s travnatou střechou. Venku je pod mrakem, ale předpověď počasí zní příznivě. Přejíždíme na vedlejší ostrov Eysturoy a po horské klikatící se silničce přijíždíme do vesničky Hellurnar.


Hellurnar se skládá z jediné ulice s několika domy. V zástavě byste našli kostel (tak jako v každé „mikro-vesnici“) a nechybí ani fotbalové hřiště. Vytahujeme trekové hole a loučíme se s Michalem, který mí za úkol přejet na druhou stranu hor do městečka Fuglafjordur a odtud nám jít naproti.

My ostatní stoupáme jako vždycky ostře vzhůru. Cesta je značena dřevěnými kolíky a ve vyšších partiích kamennými pyramidami. Zhruba uprostřed trasy se nachází horské sedlo, ze kterého můžeme sejít dolů, nebo vystoupat vzhůru až na elfí horu Rustartindur (483 m). Počasí se začíná vylepšovat, a protože máme ještě hodně sil i času, rozhodujeme se pro výšlap vzhůru.


Nelitujeme. Po půl hodině jsme na nejvyšším vrcholku naší cesty a začíná svítit sluníčko. Pod námi se třpytí mořská hladina a okolo se vztyčuje hradba zeleně travnatých hor. Děláme pauzičku a fotíme krajinu zalitou srpnovým sluncem kolem dokola.


Faerské ostrovy jsou opravdu krásný kus země. Když se do místních hor opře ještě slunce, vznikne podívaná, která se slovy jen těžko popisuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o náš poslední horský výšlap, vychutnáváme si každý okamžik.

Po půlhodině scházíme zpět do sedla, kde přelézáme plot a o kousek níž potkáváme běžícího Michala. Cesta skrz horskou silnici mu trvala déle, než si myslel. Na naši výzvu, že musí vzhůru na vrchol jen mávne rukou a tak s námi schází dolů do Fuglafjorduru, kde to nesmírně smrdí. Zřejmě se tu nachází továrna na zpracování ryb nebo něčeho podobného, protože přestože slunce svítí o sto šest, nasedáme co nejrychleji do auta a odjíždíme ze smradlavého města pryč.


Z Fuglafjorduru přejíždíme přes zastávky v supermarketu a obchodech s alkoholem až na Vágar, kde se nachází poslední „rest“ našeho výletu, trek okolo pobřeží ke skalnímu oknu Dragasund.


Auto necháváme u přístavu v Sorvágur. Dál už musíme pěšky. Před námi je přibližně šesti kilometrová procházka okolo pobřeží. Nic náročného. Procházíme po úzké cestičce dva metry nad vodní hladinou a za dva kilometry se dostáváme do Selviku. Dle mapy se jedná o vesnici. Realita je ale jiná. Před námi stojí osamocený dům u malé oblázkové pláže. Nikde nikdo. Pokračujeme ještě pár metrů dál, když si všimneme cedule „zákaz vstupu“ … ble ble… průvodce 550 DKK…. ble ble … jen ve středu, sobotu a neděli…

Dnes je čtvrtek. Průvodce není a za 550 DKK (přibližně 2.000 CZK) na osobu mi to celé přijde jako špatný vtip. Obcházíme ceduli, a pak se rozhodujeme pro náročnější cestu vzhůru a obejití plotu vrchem. Stoupáme tedy přímo vzhůru a sundáváme vrstvu za vrstvou. Je vedro.


U prvního „hrbu“ přelézáme plot a inkognito jdeme přes první vrch, údolí a další vrch ke skalnímu oblouku. Mám výčitky svědomí. Nerada podvádím. Kdyby ale vstup stál pouze 200 Kč/osoba, ráda bych zaplatila. Takhle mi to přijde jako zcela nesmyslná a nemorální částka za návštěvu přírodního dědictví, které by mělo patřit a být zpřístupněno všem.

Konečně se před námi objevuje skalní okno. Můj ostříží zrak u něj registruje dvě postavy. Pokračujeme dál a přemýšlíme, zda se jedná o turisty, nebo o turistu a průvodce. Míjíme se těsně u oblouku a dle všeho se jedná o stejný typ turistů, jako jsme my.


Dragasund je nádherný. I když jeho fotka opravdu nestojí za dva tisíce pro čtyřkilometrovou cestu s průvodcem. I tady, na jeho šikmém vrcholku, hnízdí papuchalci. Chvíli pobydeme, a pak se rozhodujeme pro návrat nejjednodušší cestou- okolo pobřeží.


Uf, oddychuji si už opět na „veřejném“ území nedaleko Selviku. Kde nám naše svědomí konečně dovolí zpomalit. Slunce stále ještě svítí a je nádherně. Dostávám zprávu z ubytování nedaleko letiště, že musíme doplatit nějaké další poplatky. Vše se ještě před cestou autem vysvětlí, a tak můžeme v klidu přejet do soukromého guesthouse jen 1, 6 km od letiště.

Je šest odpoledne a já nechávám Michala společně s holkami na ubytku. Loučíme se. Jejich let odlétá zítra v 8:45 do Kodaně, kde přestupují na letadlo do Amsterdamu a pak do Prahy. Mně vyjíždí trajekt do Dánska sice už za dvě hodiny, ale strávím na něm den a půl plavby, takže se domů dostanu nejdřív až za tři dny.


Naposledy projíždím skrz podmořský tunel z Vágaru na ostrov Streymoy, a pak pokračuji přímo na trajekt. Přestože jsem zde velmi brzy, na nic nečekám a vjíždím přímo do lodního nákladního prostoru. Ve své vlastní kajutě, za kterou jsem rozhodně neplatila(že by nějaké covidové opatření?), jsem už v sedm večer. Na trajektu je minimum cestujících. Odpočívám a přemýšlím, jestli se kdy zase někam vydám. Přeci jen, covidová pandemie už překazila nejeden můj cestovatelský plán.




PŘEDCHOZÍ ČÁST CESTOPISU

6 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

KONTAKT

Ing. Klára Skuhravá

Ičo: 07021623

Obecní 196, 691 54, Týnec

+420 730 187 706

info@justwalkit.cz

č.ú.: 291804681/0300

GDPR 

Chci odebírat novinky z Justwalkit

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon
  • Black YouTube Icon

© 2016 - 2021 Justwalkit