Návštěva Mykinesu
Den sedmý: Vstáváme brzy. Potřebujeme se nasnídat a přejet na ostrov Vágar, odkud nám z mezinárodního letiště odlétá helikoptéra na nedaleký ostrov Mykines. Projíždíme po známé silnici a skrz tunel se dostáváme na Vágar. Michal nás nechává na letišti, a pak jede přeparkovat auto na nedaleké parkoviště, kde se za stání nemusí platit.
Letiště v Sorváguru je ztichlé covidovou pandemií. Přicházím k okénku letecké společnosti, přes kterou jsem dělala rezervace na dnešní let a domlouvám podrobnosti. Náležité instrukce se dovídáme z velké plazmové obrazovky za rohem. Jak si připnout pás a jak se během patnácti minutového letu helikoptérou chovat, nám ukazují kreslené postavy.
Po výkladu si opět sedáme na lavičku a zvesela můžeme dodělat všechny internetové resty. Na letišti je free wifi :). Za chvíli přichází Michal. I ten musí absolvovat povinné video školení, a pak nezbývá než čekat.
Zanedlouho se otevírají boční dveře, u kterých je přistaven minibus. Stačí přikývnout na hlášené jméno a můžeme nasedat. Nikdo po nás nechce žádný další doklad. Byrokracie je osekaná na nejdůležitější úkony.
Minibus nás veze až na heliport, kde se zdravíme se dvěma našimi piloty. Řidič minibusu předává naše malé batůžky do zadního úložného prostoru helikoptéry, a pak si můžeme konečně sednout. Patnáctiminutový let je spíš letem vyhlídkovým než skutečně dopravním. Abychom co možná nejlépe viděli, vybíráme si sedadla u okna. Společně s námi letí ještě několik dalších turistů.
Zapínáme pásy a můžeme vyrazit. Vrtule helikoptéry začíná pomalu zrychlovat své otáčky a v jednu chvíli se náhle vznášíme. Pro někoho, jako jsem například já, kdo nikdy neletěl helikoptérou, je cesta na Mykines sama o sobě nezapomenutelným zážitkem.
Letíme nad mořskou zátokou a hluboko pod námi pozorujeme dříve navštívenou vesnici Bour, pobřežní cestu Coffin road i vesnici Gásadalur s vodopádem Múlafossur. Před námi se zvětšuje ostrov Mykines. Jeho jižní pobřeží tvoří až 430 metrů vysoké útesy, okolo kterých teď prolétáváme. Po patnácti minutách, které pocitově trvají tak pět minut, přistáváme na heliportu u jediné ostrovní vesnice.
Jeden z pilotů nám vyndává batohy. Vystupujeme a na naše místa usedají odlétající turisté z Mykinesu. Chvíli čekáme, než se helikoptéra zase vznese, a pak už nahazujeme batohy a vyrážíme skrz vesnici pryč.
Mykines je rájem pro ornitology a v podstatě pro všechny nadšené „ptáčkaře“. V období hnízdění se zde nachází více než 500.000 párů papuchalků, 600.000 párů buřňáků, 2.500 párů ladných terejů, 160.000 párů otravných racků tříprstých a 100.000 párů alkounů. Na zdejších útesech je živo i teď, ve druhé polovině srpna, kdy by většina hnízdícího ptactva měla už dávno odletět.
Musím se přiznat (ornitologové snad prominou), že kromě papuchalků a terejů mě vlastně žádný jiný místní ptačí druh nezajímá. I tak je pro mne návštěva Mykinesu jedním z největších faerských zážitků. Po menší pauze na veřejných toaletách necháváme tichou ostrovní vesnici za zády. Stoupáme po louce vzhůru, kde se nachází začátek našeho 2,6 km dlouhého treku a současně přicházíme k prvním papuchalčím norám.
Papuchalci hnízdí v nejvyšších partiích skalních útesů. Ve vrcholových drnech si „vyhrabávají“ menší nory, kam poté vyvádí své mláďata. Mimo období hnízdění žijí na volném oceánu. Loví menší rybky a živí se i zooplanktonem.
Přicházíme na hlavní vrcholovou část cesty, kde se nachází stovky a možná i tisíce papuchalků. Malí neobratní ptáčci s barevnými zobáčky poletují téměř všude okolo nás. Ještě nikdy v životě jsem neviděla tolik papuchalků na jednom místě. Začínám chápat, proč má okruh 2,6 kilometrů trvat až 2,5 hodin. Zastavujeme se u každého trochu bližšího papuchalka a pozorujeme jejich let i vzájemnou sociální interakci.
Slunce stále ještě svítí, a tak si na útesech můžeme sednout a vychutnat kousky domácí buchty společně s výhledy na jižní útesy Mykinesu a další ostrovy více na východ. Okolo nás se nachází jen hrstka dalších turistů. Pár výletníků přiletělo společně s námi vrtulníkem, ale největší „dav“ (rozuměj 20-30 lidí) připlulo na ostrov lodí, kterou se i my budeme odpoledne vracet zpět do Sorváguru.
Po hlavní vrcholové části scházíme dolů k železnému pěšímu mostu. Počasí se mění. Začíná pršet. Schováváme se pod skalním převisem. Letní sprška odchází stejně rychle, jako přišla, a tak brzy můžeme vyrazit dál.
Před námi je bílý kovový maják a malý osamocený domeček. Počasí se zase vylepšuje, a tak máme nad hlavou modrou oblohu a okolo nás snad ještě více papuchalků, než na začátku trasy. Nejde to jinak. Chtě nechtě musíme dělat jednu fotku za druhou. Papuchalci se nám nastavují z boku, zepředu, vzlítávají, přistávají, s rybou, bez ryby, jeden, dva, tři kousky… brzy máme na mobilech a foťácích desítky (někteří z nás i stovky) fotek těchto malých černo-bílých opeřenců.
Od majáku se vracíme okružní cestou zpět k mostku a dál do vesnice, kde se zase kazí počasí. Hledáme otevřenou kavárnu a alespoň jeden obchod se suvenýry, ale je to marné. Všechny obchody jsou zavřené. Jediné otevřené místo je malá kavárna, která je narvaná k prasknutí. Naštěstí tu mají i (poměrně chladné a špinavé) spodní patro, kam si ještě před příjezdem lodi sedáme.
Naše spojení odjíždí zpět na pevninu v 17:05. Plujeme okolo jižních útesů a brzy se dostáváme do dlouhé zátoky směřující k Sorváguru. Vpravo nás vítají pohledy na osamělé ostrovy a ikonický skalní oblouk Dragasund, vlevo je pak tradiční pohled na místa, která jsme navštívili předchozí dny.
Za necelou hodinu připlouváme do Sorváguru. Procházíme městečkem nedaleko letiště a brzy jsme u auta. Padesát dva kilometrů dlouho trasu domů členíme na dvě části a zastavujeme u supermarketu, kde dokupujeme „jedlé suvenýry“ v podobě nakládaných ryb a rybích past.
Zbytek večera trávíme balením. Zítra nás čeká poslední den našeho výletu.