Rychlebské hory jsou dalším ze zapomenutých koutů naší vlasti. Tedy pokud nemáme zrovna zavřené hranice, v populaci neřádí covid-19 a není prodloužený víkend v červenci… Jinak by tu bylo určitě ještě krásněji :).
Den první: Králíky, kultura, historie a první kilometry vzhůru
Je chvíli před pátou ranní a budík nepříjemně rachotí. Batoh mám zabalený už ze včerejška. Zbývá vyčistit zuby a rozloučit se s Matym a Michalem. V Břeclavi se na peróně tísní stovky lidí. Většina z nich jede brzkým vlakem do Brna, do práce. Já vyrážím dál. Za dvě a půl hodiny se ocitám na tichém nástupišti v Ústí nad Orlicí. Slunce svítí, venku je klid. Nacházím přistavený spoj společnosti LeoExpress a kontroluji případné zpoždění vlaku z Prahy.
Spoj z Prahy přijíždí na čas. Z dáli mávám na známou skupinku mířící k mému vlaku. Holčičí výpravu vede odvážný Braňo, jediný muž naší výpravy. Ve vlaku držím ostatním místo a společně pak vyrážíme do Králíků, kde nás čeká Romča. Konečně kompletní děláme první zastávku v místním obchodě. Po zbytek dní budeme v horách a jediná možnost dokoupení potravin budou sem tam otevřené restaurace horských chat.
V Králících děláme další odbočku. Naším prvním cílem je totiž hora Matky Boží s klášterem Hedeč. A tak se místo červené dáváme po žluté skrz lipovou alej vzhůru. Batohy, nyní naplněny zásoby na další dny, těžknou. Přestože jsme se dlouho neviděli, naše konverzace se zrychlujícím se tepem pomalu utichá. Cíl je na dohled. Žel v tomto případě je tomu tak už od našich prvních kroků vzhůru.
Na konci aleje na nás čeká lavička se stolečkem a nádherný výhled po okolní krajině. Odhazujeme batohy a v mírném větříčku sušíme zpocená záda. Evča má bolavé koleno, a tak si první výšlap nechává ujít a místo toho jde napřed ve směru naší cesty k hraničnímu horskému hřebenu.
Klášter Hora Matky Boží Hedeč byl vystavěn v barokním slohu. V době totality místní budovy fungovaly jako internační tábor pro mnichy. Nyní jsou interiéry za menší poplatek přístupné veřejnosti. Kromě Dáši, které stačí návštěva místního kostela, jdeme na prohlídku vnitřních prostorů všichni.
Procházíme se nádherným, prostorným ambitem, načež přicházíme na velké nádvoří s budovou Svatých schodů, replikou těch známějších v Římě. Po kulturní vložce nahazujeme opět batohy. V nedaleké studánce dobíráme vodu a scházíme zpět do Králík, kde naši pozornost poutá zahrádka restaurace U Lípy a její polední menu. Je poledne, a tak shazujeme batohy a objednáváme jídlo.
S plnými bříšky už nezbývá než vyrazit po červené mimo město a všechny jeho výdobytky nechat za zády. Značka nás vede okolo Vojenského muzea a opevnění z doby před 2. světovou válkou. Nezastavujeme. Sluníčko stále ještě svítí, ale horizont se už začíná pomalu černat.
Procházíme skrz letní louky a okolo nás vystupují nové a nové kopce a hory. Svatý Kopeček a klášter Hedeč se nám pomalu vzdalují. Na cestě za Prostřední Lipkou potkáváme první turisty, místní na procházce se psy. Braňo jim bohužel asi moc nevoní, a tak se jeden ze psů spokojeně zakousne do jeho lýtka. Naštěstí není zranění nijak velké, a tak můžeme po salvě majitelčiných omluv pokračovat dál.
Terén začíná více a více stoupat. Dostáváme se k vrcholu kopce Roudný (677 m), Na Vyhlídce (753 m) a tak trochu „na punk“ přicházíme pod Jelení vrch (936m). Evička na nás zatím čeká na parkovišti Pod Klepáčem, a tak ji voláme, aby pokračovala dál, načež se potkáváme u hraničního kamene Horní Morava.
Jsme unaveni. Dál se nám už nechce a navíc se žene bouřka. Měníme prvotní plán a přicházíme k prameni Liptovského potoka. Nedaleko potkáváme chaloupku. Na krytou verandu nás zvou otevřené dveře. Právě včas. Z nebe se snáší první dešťové kapky. Vytahuji tajné rezervy moravského vínečka a nechávám kolovat. Na vařiči připravujeme večeři. Za několik hodin je po dešti. Dokonce opět svítí i slunce.
Po dnešním výkonu jsme zpocení všichni. Jdeme se „koupat“. Tedy oplachovat v místním vydatném prameni. Voda je i v červenci ledová, a tak je naše hygiena zkrácena na nejrychlejší možnou verzi :).
U chatičky stavíme pár stanů. Někteří si lehají přímo na krytou verandu. Je brzy, ale po celodenním dobrodružství jsme rádi za horizontální polohu :).
Den druhý: Mlha, voda, bláto a hřebenovka bez výhledů
Budíme se do mlhy. Po včerejších deštích je krajina přesycena vláhou. Vaříme snídani, balíme mokré stany a za chvíli už vyrážíme opět vzhůru. Cesta vede po česko-polských hranicích. K rozhledně Klepáč na stejnojmenném vrchu to máme dvě stě dvacet výškových metrů a necelé dva kilometry cesty. Neprší, ale mlha že by se dala krájet, je všude okolo nás. Jen občas mezi nepropustnými bílými chuchvalci prosvitne nějaký ten pohled do údolí.
Na Klepáči (1144 m) se nachází krásná dřevěná rozhledna. Štěstí nás dnes opouští. Výhledy do širokého okolí kazí „bílá tma“. Scházíme z větrem rozkývané rozhledny a pokračujeme skrz smrkový les dál.
Na česko-polské hranici nepotkáváme nikoho. První výletníci se nám z mlžných oparů ukazují až nedaleko Kralického Sněžníku (1423 m). Ani tady nám počasí nepřeje. Místní planina je zahalena silnou mlhou. Děláme pauzu, vaříme čaj a je nám zima.
U pramene Moravy potkáváme první větší shluk turistů. „Rychle pryč,“ říkám si a pomalu scházíme k soše Slůněte, symbolu Kralického Sněžníku, který zde nechal postavil v roce 1932 německý umělecký spolek Jescher.
Dál pokračujeme po červené, kterou po nejhorším klesání měníme za přímější a hlavně úplně osamocenou (rozuměj bez lidí) zelenou. Zdejší trasa vede „cestou necestou“. Trochu lituji, že jsem si nevzala pořádné pohorky, protože místní blátivá a rašelinová cesta není pro nízké tenisky ideální. Braňo dokonce v jednu chvíli zapadá až po kolena do bláta. Ten si ale prozíravě vzal pohorky, takže následky nejsou tak strašné. Přelézáme spadlé stromy a skrz okolní mlhu se jakoby noříme „do pralesa“.
Konečně klesáme do Kladského sedla, kde nás čeká sluníčko a otevřená hospoda! Objednáváme gulášek, pivečko, zouváme mokré tenisky, sušíme mokré stany. „Ach jak je na světě najednou krásně,“ říkáme si při pohledu na krajinu zalitou odpoledním sluncem.
Po dloooouhé pauze se nám nikam nechce. Vymýšlíme, že bychom vlastně mohli klidně přespat buď na zápraží nebo na nedaleké louce, ale nakonec se dáváme do kupy a šouravým krokem pokračujeme po zelené značce dál. Opět stoupáme vzhůru, a tak brzy začínáme litovat, že jsme nakonec nezůstali u chaty.
U Aloisova pramene, původní Lichtenštejnské studánky je opět mokro. K cíli, Medvědí boudě, to máme co by kamenem dohodil… a zbytek došel pěšky. U chaty je rušno. Domlouváme se s majitelem a stany si stavíme přímo nad hřištěm v lesíku. V nedalekém ledovém potoce pak smýváme prach a bláto z cest. Víno došlo a na Braňovu kořalku nebereme. Jde se spát.
Comments