Den třetí: Cestou okolo hranice, vrcholy bez výhledů a zaniklá osada Hraničky
Vstáváme do chladného rána. Za stromy ale svítí sluníčko slibující den jako malovaný. Snídáme a brzy už opouštíme naše mechové nocoviště. Turistickou chatu s restaurací Paprsek máme necelé tři kilometry daleko. Přicházíme k horní stanici lyžařského vleku a náš cíl je jasný- restaurační zahrádka s vyhlídkou do širokého okolí. Slunce svítí, na zahrádce jsme sami… to se musí využít. Vybalujeme mokré stany a sušíme co se dá. Do nejvíc pohodového rána nám chybí už jen ty borůvkové knedlíky, kafíčko, čajík, polévky a další dobroty, které přichází záhy k našemu stolu společně s milou obsluhou.
Ač se nám nechce, musíme zvedat kotvy. Jsme teprve na začátku a dopoledne skoro pryč. Dál pokračujeme po červené a zelené až na Smrk (1127 m). Před vrcholem necháváme batohy holkám a jen pár „hloupých odvážlivců“ pokračuje společně se mnou až k ceduli označující vrchol. Hora Smrk se nachází v PP Rašeliniště na Smrku uprostřed mokřadů a smrkového porostu. Výhledy tu opravdu nečekej. Navíc sem vede rozbahněná cesta, takže vysušené tenisky dostávají další ránu.
Ze Smrku scházíme po žluté na Klonowiec (965 m) a Karkulku (907 m), abychom následně mohli zase stoupat vzhůru na Kovadlinu (987 m). Cesta vede okolo hranic nahoru a dolu. Na Špičák (957 m) další vrchol uprostřed lesů, jdu už sama. Ostatní s dalším bezvýhledovým vrcholem uprostřed lesa odmítají ztrácet síly a čas.
Cestou na Borůvkový vrch překonáváme lesní polom a zbytek vykáceného lesního porostu. Je to fuška, ale na rozdíl od kluků, kteří jedou na kole, nemusíme nad hlavu zvedat ještě bicykl.
Síly nám ubývají s každým dalším krokem. Romča má navíc chodidla jeden velký puchýř… Konečně se dostáváme na louku u zaniklé osady Hraničky. I tady, tak jako na mnoha jiných místech našeho pohraničí, kdysi stávala celá vesnice, kde nechyběly kostel ani škola. Dnes bývalá stavení připomíná pouze železný kříž a popis nejdůležitějších budov.
Slunce svítí a náš cíl, hezké odpočívadlo se stolečkem a lavicemi, je naštěstí na dohled. Kolem nás prochází jedna skupina za druhou. „Češi se přestěhovali do Rychlebek,“ říkám si, a pak mi dochází, že je vlastně prodloužený víkend a svátek (Den upálení mistra Jana Husa).
Myjeme se v nedaleké studánce a z pohledu holek je mi jasné, že budeme muset zpomalit. Dívám se tedy do mobilu a vymýšlím jednodušší variantu příštích dní. Na naše skvělé nocoviště přichází tři slečny, a tak je bereme k sobě. Braňo je rád, konečně je jeho harém jak se patří :).
Den čtvrtý: Lesní bar, restaurace v Travné a borůvkové knedlíky na Borůvkové hoře
Vstáváme do dalšího prosluněného rána. Z bývalé osady Hraničky se vracíme zpět na rozcestí a směrem k česko-polské hranici, která byla ještě do nedávna desetiletí uzavřená. Jdeme stále po hranici. Nikde nikdo. Úspěšně míjíme Hraniční vrch (752 m) a Černý vrch (832 m) i Koníček (850 m). „Asi všichni spí,“ říkám si, když ani za osm dalších kilometrů nepotkáme živou duši.
Situace se mění za Kobylou. Přicházíme k lesnímu baru, kde na nás čeká spoustu plechovek pivečka a limonád. Vzorně platíme za poskytnuté občerstvení a za dobrou věc do kasičky přihazujeme ještě drobné navíc. „Co kdyby někdo za limonádu třeba zapomněl zaplatit,“ říkáme si a spokojeně nahazujeme batohy cestou do vesnice Zálesí.
Jak se říká, v Zálesí „chcípnul pes“. Není tu ani restaurace a ani obchod. Jiná situace je ve vesničce Travná, kde nás hned na začátku obce vítá otevřená restaurace U Oravců. Dáváme si do nosu a odpočíváme. Před námi je náročný výšlap na Borůvkovou horu.
V Travné potkáváme nádherný kostel Neposkvrněného početí P. Marie a konečně máme i trochu štěstí. Okukujeme jeho exteriéry, když v tom přijíždí kostelník a pouští nás dovnitř. Nedaleko kostela se nachází i pramen s údajně léčivou vodou a lesní Křížová cesta. Necháváme ostatní jít a s Braněm a Simonkou obcházíme křížová zastavení.
Už se to nedá více oddalovat. Nahazujeme batohy a stoupáme vzhůru. Modrá značka vedoucí skrz Mariánské údolí je vražedná. Během cesty vzhůru nepotkáváme jedinou duši. Ani se nedivím. Jakoby na nás všichni čekali až na křížení cest „Letiště“. Ano, Borůvková hora je populární. Většina návštěvníků na ni ale zavítá z česko-polského hraničního přechodu “Travná“, kde se nachází i nejbližší parkoviště, nebo zvolí pozvolnější trasu po zelené.
Na Borůvkové hoře se potkáváme s ostatními a dokonce i s holkami, které s námi sdílely nocoviště. Místní rozhledna je přenádherná, a tak neváhám a rovnou (samozřejmě bez batohu) stoupám vzhůru. Výhled je dech beroucí! Krkonoše, polská planina, Jeseníky, Kralický Sněžník… a to vše zalité zlatavým odpoledním světlem. Nemohu se na tu naši krásu vynadívat!
Scházím dolů s pocitem obrovského vděku. “Tak alespoň jedna rozhledna a vyhlídka nám vyšla,“ říkám si. Holky si mezitím užívají „borůvkové knedlíky na Borůvkové hoře“, které jsou ve skutečnosti knedlíky plněné marmeládou, a společně přemýšlíme, kam dál. Nohy bolí a nejen to. Evčino koleno začíná bolet víc, než je zdrávo a Romča skrz puchýře trpí s každým novým krokem. Varianty jsou pouze dvě. Buď zůstat na Borůvkové hoře, kde je dnes poměrně hodně výletníků, nebo popojít ještě několik kilometrů směrem k vyhlídce Vysoký kámen (691 m). Nakonec volíme variantu B. (Místní kiosek má stejně už zavřeno.)
Scházíme po červené dolů a brzy přicházíme na mýtinu, kde dřevorubci kácí jeden strom za druhým. Nachází se zde i studánka, poslední důkaz života na mrtvé planině. Nabíráme vodu a pokračujeme ještě dalších pár set metrů k vyhlídce. I tady si už své místečko našli jiní výletníci.
Vybíráme nejlepší možný „flek“ a holky se rozhodují pro spaní venku. Dnes bude v noci jasná obloha. Žádné nečekané srážky. Jdeme se podívat na vyhlídku a s Romčou se domlouváme na ranním vstávání na východ slunce.
I přesto, že si už zítra budeme užívat teplou vodu našich domovů, někteří nevynechávají každodenní hygienu ani dnes. Na mýtině ještě doznívá hukot motorových pil a my už zvesela nabíráme vodu do lahví, kterými se snažíme smýt mýdlové bubliny. Ledovou vodou to jde těžko.
Vracíme se ke stanům, a protože máme v plánu brzy vstávat, s posledními slunečními paprsky jdeme spát.
Den pátý: Východ slunce a cesta do Javorníku
Budík nepříjemně vyzvání. Venku je tma a já přemýšlím, jak se z ranního vstávání vymluvit. Jenže to by vedle mě nemohla ležet namotivovaná Romča. Nedá se nic dělat. Obouvám si tenisky a vyrážíme na vyhlídku.
Stoupáme vzhůru a brzy přicházíme na plošinu. Nad Polskem začíná svítat. Je tu krásně. Časného vstávání samozřejmě nelitujeme. Chvíli pobudeme, a pak už se vydáváme zpátky do stanu.
Vstáváme pozdě. Není kam spěchat. Dnes máme v plánu necelých deset kilometrů do Javorníku. Cesta navíc vede z velké části dolů, a tak tu před sebou máme spíše odpočinkový den.
Balíme stany a scházíme po kolmé pěšince do údolí. S bolavým kolenem a puchýři je místní cesta za trest. Konečně přicházíme k rozcestí Kamenný most, kde se stezka mění na poměrně rovnou asfaltku. Kolena si mohou trochu odpočinout.
Poslední kilometry vedou periferií Javorníku okolo silnice. Při pohledu na zámek Jánský vrch Romča vykřikne radostí. Její přání dojít až sem se i přes šílené bolesti chodidel splnilo. Šťastnější je o to víc, že i přes státní svátek mají na zámku otevřeno, a tak se může podívat na všechny prohlídkové okruhy.
Je půl dvanácté a my jsme v cíli. Dívám se na odjezdy vlaků a když zjistím, že mi ten můj vyjíždí už za půl hodiny, rozhoduji se (po konzultaci s ostatními) k rychlému úniku. Loučíme se, předáváme si vypůjčené vybavení a já rychlou chůzí vyrážím na nádraží, kde to vypadá tak, že poslední vlak sem přijel tak před padesáti lety. Nakonec ale přijíždí i ten můj a společně s ostatními výletníky nasedám a nechávám Javorník i Rychlebské hory za zády. Tak zase příště :).
(Pozn. Za čtyři a půl dne jsme celkem ušli: 87 km; 2760 výškových metrů vzhůru a 3050 m dolů)
Comments