Good bye paradise. Cesta zpět do Manily a domů
Dnes je odpočinkový den. Loučím se s Davidem, který na své cestě po Filipínách pokračuje dál a nesmírně mě mrzí, že jsem místo týdne na Palawanu nenavštívila raději místní hory a tradiční kmeny. Jenže se už nedá nic dělat. Zítra odpoledne odlétám z Manily přes Dubaj zpět domů. Po třech měsících na cestách se už celkem těším, že vše vybalím, vyperu a uklidím. Je druhá polovina března, za chvíli mi začíná sezóna s justwalkit, a tak je potřeba dořešit zbývající závazky.
Dnešní den trávím na terase hostelu. Wifi signál je tu skvělý a já mám tolik práce, že nevím, kde začít. Během oběda se jdu alespoň na chvíli projít do městečka a dokoupit poslední suvenýry. Moc se mi líbí místní dřevěné produkty, ale můj batoh je po třech měsících tak plný, že už nic velkého kupovat nemůžu.
Večer se loučím s příjemným prostředím hostelu. Nasedám do autobusu a přejíždím nočním spojem do Manily. V hlavním městě Filipín jsme nad ránem. Zůstávám na nádraží a pracuji, dokud se nerozední. Návštěva města mě nikdy ničím nelákala, takže nikam moc nespěchám. Na nedalekém tržišti dokupuji potravinové suvenýry. Pak se jdu projít směrem do historického centra města, Intramuros.
Intramuros tvoří nádherné koloniální domy a mimo jiné i staré kasárny a kamenné pevnosti. I tato část je zapsaná v seznamu UNESCO. Procházím tichými ulicemi (zřejmě je ještě brzy) a dostávám se k baroknímu filipínskému kostelu i k nádherné manilské katedrále.
Platím vstupné za návštěvu vojenské historické části a konečně i shazuji propocený batoh. Za kamennými hradbami je klid. Procházím okolo pomalu se rozpadajících amerických a španělských kasáren a přicházím na vyhlídkovou plošinu, ze které mám výhled na nedaleké výškové budovy a obchodní centrum.
Na druhé straně historického centra, které člověk dokáže projít už za pár hodin, se nachází golfové hřiště a výhled na park s filipínskou chválou, Národním planetáriem, Národní knihovnou, Národním muzeem a Národním přírodopisným muzeem.
V parku je klid. Jak brzy zjišťuji, i tady mají v pondělí všechny muzea zavřeno, a tak se procházím okolo rušné ulice a v nedaleké vývařovně objednávám nudle. Jsem asi jediná turistka, která po Manile chodí pěšky. Zdejší ulice nejsou pro chodce zrovna nejpřívětivějším místem.
Největší kontrast mezi uhlazeným Intramuros a tvrdou realitou města je v ulici pod nadzemní dráhou. Polorozpadlé domy, špína, hluk a smrad- typické asijské velkoměsto. Nasedám do metra (nyní už zkušeně) a nechávám se převést do nákupního centra. I tady sháním dárky a suvenýry na poslední chvíli (hlavně mě zajímají místní rumy a manga), a pak už přejíždím z chaosu a hluku na klidné a vyklimatizované letiště. Je jedna hodina. Odbavuji zavazadlo a jdu přímo do letištního salonku, kde si dopřávám očistu v nádherné sprše. Letadlo mi odlétá až za dvě hodiny, a tak využívám i místní bar a wifi.
Do Dubaje odlétáme v 16:45 a přilétáme těsně po půlnoci. Nikam nespěchám. Můj další spoj do Prahy odlétá až zítra v podvečer. Návštěva Dubaje mě absolutně neláká. Už jsem ji jednou zažila a další peklo podobného charakteru znovu zažít nepotřebuji. Vybaluji si karimatku a spacák a přímo v letištní hale jdu spát.
Další den trávím prací. Letiště v Dubaji má skvělé pokrytí wifi. Po odbavení zavazadla se občerstvuji ve zdejším salonku, a pak už mě čeká poslední let směrem domov.