Autobus kličkuje po úzké horské silnici. Je pět ráno. Venku pomalu svítá a první ranní paprsky osvětlují zelené divoké kopce okolo. Srdce se mi rozbuší. „Jsem v ráji?,“ přemýšlím, protože scenérie za špinavým okýnkem poskakujícího autobusu se nedají ani slovy vyjádřit. Ranní mlhy se líně převalují přes oblé zalesněné kopce. Civilizace se smrskla na úzký prostor okolo silnice. O kousek dá už vládne mocná ruka přírody.
Do Banaue přijíždíme v šest ráno. Na rozdíl od všech předchozích navštívených filipínských míst, tady, 1100 metrů nad mořem, je chladno. U autobusu čeká řidič s kartičkou, na které je skoro správně napsáno mé jméno. Pozornost zdejšího hostelu. Ubytovávám se a poprvé po dlouhé době strávené v Asii vařím čaj.
Z terasy pozoruji svět pode mnou. Banaue je malé ne příliš bohaté městečko. Většina místních obchodů tvoří restaurace a suvenýry pro turisty. Po sprše a chvilce odpočinku vyrážím na obhlídku okolí.
Oblast okolo Banaue a Batad je proslavená svými nádhernými rýžovými terasami. Ještě donedávna se jednalo o hlavní a jedinou možnost obživy místních. Scházím dolů do „centra města“. Život je tu klidný. Nikdo vám nic necpe. V místní pekárně kupuji tradiční filipínské pečivo, (Filipínci jsou opravdu skvělí pekaři!) a pak už „mizím“ mezi rýžové terasy.
Čím dál od městečka, tím tišší je okolní krajina. Procházím se po uměle vybudovaných rýžových hrázích, kde sem tam chybí část zdi a zdravím se s místními, kteří na některých polích právě sklízí a na druhých teprve sází. Rýže se prý v Asii sklízí i třikrát do roka!
Místní krajina je opravdu nádherná. Úzké údolí tvoří nekonečné řady rýžových teras, které hlídají obrovské zalesněné hory. Jdu podle navigace, ale brzy mi dochází, že offline mapy nejsou ani potřeba. Stačí se rozhlédnout okolo a vymyslet si svou cestu.
Scházím k menšímu vodopádu a řece. Ideální místo na odpočinek, a pak mě má cesta vede k úzkému dlouhému schodišti zpět na hlavní silnici. Procházím okolo oplechovaných baráčků, ze kterých vybíhají děti a psi a dostávám se před nádherný obchůdek s místními produkty. Daleko od centra města jsou ceny za suvenýry zcela neporovnatelné. Objevuji nádherné nože s ručně vyřezávanými mahagonovými pouzdry. Smlouvám cenu a brzy kupuji.
V hostelu potkávám dalšího ubytovaného, Švýcar David cestuje už několik let. Začal ve střední Americe a pokračoval přes Austrálii, Nový Zéland až do Asie. Představa, že se kdy bude muset vrátit do Švýcarska ho prý dost děsí…
Seznamuji Davida s mým zítřejším plánem projít celý trek z Banaue do Batadu a on nadšeně souhlasí. Budík nastavujeme na čtyři ráno. Jak tradiční čas…
Dvoudenní trek v jednom dni
Venku je tma. Budík zvoní a Davidovi se z postele příliš nechce. Při představě dnešního dobrodružství zvesela skáču z postele a spěšně se oblékám. S poloprázdnými batohy vyrážíme do temného centra města. Kousek za centrem přicházíme k přistaveným taxi. Potřebujeme se dostat kousek pod sedlo, kde celý trail začíná.
Taxikáři opět využívají situace a za svou službu navrhují nehorázné částky. Odmítáme s tím, že jsme s jedním taxikářem domluveni na té a té ceně a teď na něj jen čekáme. Naše lest se vyplácí. Hned první taxikář nabízí stejnou cenu. Souhlasíme a vyrážíme vzhůru k sedlu.
Silnice se klikatí zprava doleva. Z 1100 metrů se dostáváme do výšky 1600 metrů. U odbočky na náš trek je hlídací budka a několik ozbrojených Filipínců. Okolo nás pobíhají Asiati s čísly a čelovkami. Dnes je sobota a právě se zde běží nějaký ultra závod přes několik sedel a několik vrcholků.
Procházíme bez povšimnutí okolo strážců se samopaly a noříme se do temnoty lesa. Stezka směrem do Batadu vede po úbočí hor. Slunce začíná svítat. Ranní světlo odhaluje horskou krajinu, ve které jsme úplně sami. Procházíme okolo hor a v tom se proti nám objeví místní domorodec. Na zádech nese svou ruční výrobu. Zřejmě má namířeno do Banaue. Nemluví anglicky. A tak se jen usmějeme a pokračujeme dál.
Přicházíme na vyhlídku s prvním domem, který (samozřejmě) funguje jako restaurace. „Co tu děláte, jste tu brzy,“ oznamuje nám paní domácí a my vysvětlujeme, že jdeme do Batadu. „Celou cestu? Dnes?,“ nevěřícně kroutí hlavou. Chvíli odpočíváme ale hlavně se díváme na hluboké údolí pod námi. Vlevo je Pula, vpravo cesta do Cambulo, kde většinou lidi první den končí. Hluboko pod námi jsou první známky lidské činnosti, rýžové terasy.
Scházíme dolů a místo cesty do Puly volíme trasu do Cambula. Začíná poprchávat. Místní krajina je fascinující, a tak musím neustále něco fotit. V osadě Cambulo potkáváme první tradiční dřevěné domy a ubytování pro turisty. Jsme uprostřed hor. Signál tady není.
Pokračujeme dál. Cesta se stává širší a dobře čitelnou. U vyhlídky nad Batadem nám padá brada. „Nádhera,“ hlesnu při pohledu na pravidelné rýžové terasy pode mnou. Místní krajina je zapsaná na seznamu UNESCO. A popravdě, není se ani čemu divit.
Zastavujeme u další občerstvovny. „Kde máte průvodce? Máte zaplacený poplatek?,“ ptá se nás zdejší Filipínka a my jsme trošku naštvaní. Už jsme zaplatili poplatek při příjezdu do Banaue. „Ale to je jiný poplatek. Tady musíte zaplatit poplatek za Batad…“ „Zaplatíme v Batadu,“ oznamujeme paní a naštvaně odcházíme. Zase další a další poplatky… už mě ty Filipíny pěkně rozčilují. Připadáme si jako chodící peněženky, které musí platit za to, že ráno otevřou oči.
V Batadu už o nás vědí. Paní jim dala echo telefonem, a tak rovnou platíme další poplatky, a pak už odcházíme směrem k autobusové zastávce. „Tady autobusy nejezdí,“ oznamuje nám místní taxikář a navrhuje nehoráznou částku. Popuzeni z předchozího placení poplatků naštvaně odmítáme a na hlavní silnici vyrážíme pěšky.
Snažíme se stopovat projíždějící automobily, nebo alespoň smlouvat ceny za odvoz a štěstí nás osvítí až po několika kilometrech. Naskakujeme na střechu většího vanu a seznamujeme se s Indy, kteří na Filipínách řeší zavedení 5G sítě. Společně s nimi jedeme po krásné vyhlídkové cestě až do Banaue, a pak už nás čeká jen zasloužený odpočinek.